Výkřiky

Strašidýlka

21. května 2013 v 21:43 | Janinka

Když takhle jedu MHD nebo jen tak stojím a čekám někde na kamarádku nebo manžela, mou zábavou při krácení si čekací doby je pozorování lidiček. Pozoruji, jak se lidé chovají, jestli se usmívají, říkám si čím asi ten či onen je. V poslední době se zaobírám nejvíc pohledem na oblečení a to ještě spíš oblečení žen a dívek. Je opravdu zajímavé do čeho se ženy dokážou navléknout. Tak třeba dnes v metru: starší dáma v krátkém, červeném, balonovém kabátku, který by mohl být tak o dvě čísla menší, černá sukně ke kolenům, hnědé silonky a sportovní obuv do tělocvičny - tzv sálovky. A pro ženy tak nezbytná kabelka? Žlutá. A špičky bot k sobě, paty od sebe. Také ta slečna, co stála na zastávce tramvaje a čekala na kamarádku, se vybavila zřejmě jen tím, co se jí po kusech líbí. Krátké, lehoučké minišaty patřící na horkou letní procházku, teplý, hrubý svetr, vzorované kárované punčochy a zřejmě maminčiny společenské, velmi vysoké lodičky. Zadeček vyšpulený, tělo předkloněné a špičky opět k sobě. Hodně lidiček po ní pokukovalo hlavně, když se rozpohybovala směrem k přicházející kamarádce. Uzoučké podpatky se jí dostávaly mezi kostky a slečna škobrtala a přitahovala víc a víc pozornosti. Její kamarádka měla o poznání lepší vkus: bílé tričko s drobným potiskem, modrý svetřík na propínání, rifle a balerínky. Další skvost dne jsem potkala v obchodním centru. Slečna "kráčející" přede mnou zavěšena do svého přítele. Kdyby tedy nebyla zavěšena, pravděpodobně by se každým okamžikem hroutila k zemi. Barvy měla sladěny dokonale - v tónech kávy s mlékem a čokolády a ani jednotlivým kusům oblečení se nedalo nic vytknout, krom těch legín obepínajících dlouhé hubené nohy do X a vyznačujících lýtka, kolena, stehna, hýždě, spodní kalhotky tmavé barvy ... krátká, čokoládová, kožená bundička končící těsně nad pasem, luxusní polokozačky na vysokém, jehlovém podpatku, které právě byly důvodem klátivé, nelichotivé chůze, kdy si kotníky, kolena i kyčle dělají co chtějí.
Copak jsme skutečně tak nesebekritické? Není v nás trochu estetiky? Nemáme doma zrcadlo, do kterého se před odchodem z domu podíváme? A boty, v kterých neumíme chodit, nenosíme, a když přece nemůžeme takovým botkám v regále odolat, zkoušíme nejdřív chůzi doma v obýváku a vyrazíme až když jsme si jisté v kramflecích.

Dušičkové věnce

29. října 2012 v 18:14 | Janinka
Znáte to. Blíží se dušičky a všechna květinářství, hobby markety, benzinky a kdo ví co ještě se obalí do smutečních věnců. Je mi z toho opravdu někdy smutno. Tyto hrůzy dáváme svým blízkým na ozdobu jejich místa posledního odpočinku. Hrůzy, které za pár dnů opadají a působí jako zapomenuté koště z poslení dubnové noci. Když už kolem toho květinářství jdeme, zůstaňme chvíli stát a vyberme dvě tři živé kytičky, které odolávají chladnějšímu počasí, nepotřebují každý den zalít. Zasadíme do pánvičky a radost je na světě. Pustíte se do toho taky?

OKNO

19. května 2011 v 22:27 | Janinka

Co se za takovým oknem asi skrývá?
Stará, opuštěná, smutná dáma. Manžela ztratila ve válce, děti jsou se svými životy daleko od ní. Vnoučata ji neznají. A přítelkyni snad ani nikdy neměla. Sama tu čeká na tu dámu s kosou.
Milenecký pár v ohnivých polibcích na bílém lůžku, co před světem se za ním se svou láskou skrývá.
Matka se svými dětmi při čtení večerní pohádky.
Dvojice v hádkách zahlušená, se zlobou v pažích a krvácející duší.
Děda se svým věrným, prošedivělým Punťou a vnukem, který rád naslouchá dědovu vyprávění z časů pro něj tak vzdálených.
Prázdný prostor, roky nikým nežitý, ztuchlinou prosáklý, pavučinami potažený, tajemným příběhem opředený…
Těch příběhů, těch postaviček, co může toto okno skrývat
A nás jeho záhada nutí se pokaždé tam podívat
ať ve dne či v noci, ať v klidu jdeme ulicí či honíme čas……………….

západ slunce

28. února 2011 v 22:40 | Janinka
Nad střechami pražských domů
Po šesté večer, dejme tomu
Slunce rudě zapadá
A mnou klíčí mělká zábava
Duše po létě už touží
Zatímco mráz venku šichtu slouží
City mé už teplo cítí
Nad střechami pražských sítí
Počítám jen do devíti
a slunce stále rudě svítí...

Reklama na "Baťovky"

21. ledna 2011 v 22:45 | Janinka
Při večerním brouzdání na netu jsem narazila, pro mne, na něco neuvěřitelného: Reklama z roku 1935 na Baťovky s Vlastou Burianem. Miluju filmy s tímto králem komiků: Tři vejce do skla, Katakomby, Přednosta stanice, Ducháček to zařídí, To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherloka Holmese, U pokladny stál,  Anton Špelec ostrostřelec, U snědeného krámu, Revizor, Byl jednou jeden král, animovaná pohádka Dva mrazíci...
A o tenhle nález se ráda podělím:




Dovětek: 1966 - Kapacita výroby v areálu bývalých Baťových závodů je omezena a je rozhodnuto o výstavbě nového výrobního závodu v nedalekých Otrokovicích - dnes BARUM

Pro úsměv na tváři

8. ledna 2011 v 11:48
Tak o tohle se musím fakt podělit. Kamarádka Pája na Facebooku uvedla tuto myšlenku, a protože Vy nemáte na její stránky přístup, rozhodla jsem se dát to i sem. Pobavila jsem se. Pobavte se tedy taky:

Trvá 7 sekund než se jídlo dostane z úst do žaludku. Lidský vlas udrží 3kg. Délka penisu je trojnásobek délky palce. Stehenní kost je pevná jako beton. Ženské srdce bije rychleji než mužské. Ženy mrkají dvakrát více než muži. Používáme na 300 svalů jen, abychom udrželi rovnováhu, když stojíme. Žena již dočetla až sem. Muž stále kouká na svůj palec.

Pobavilo Vás to? Klidně to pošlete dál. Každá chvilka poctivého smíchu stojí za to se o ni podělit. Smích přece prodlužuje život!

PF 2011

1. ledna 2011 v 17:59 | Janinka

Krátkou chvilkou půlnočnísníh v zahradách
Vstoupili jsme do roku druhé jedničky
Nechali bokem všední lidské starosti
Byly tu chvíle štěstí a radosti
Na nebi barvy kreslily krásné květy
Otvírali jsme bublinkové lahvičky
Rozdávali přátelům polibky
A vzájemná přání
Ať chvíle štěstí nepominou
A lístky lásky svou vůni rozvinou
Přátelé ať se vždycky shledají
a lidské zlobě svou duši nedají
Ve zdraví nechť se vždycky setkají...

Vločky

10. prosince 2010 v 9:54 | Janinka
Vločky

Dorazila zima

27. listopadu 2010 v 22:42 | Janinka
Dnešního dne ráno za okny Pražských domů objevilo se bílo
Děti všech věků to dozajista potěšilo
Silničáře možná letos už nepřekvapilo
V poledne na chodnících to však klouzalo dorazila zima
Že by Ladovská zimááááá

Už tady byláááá

Jedna starší

26. listopadu 2010 v 21:13 | Janinka
dvě srdce
Když Tvoje oči štěstím září
A ruměnec Tě zdobí ve Tvé tváři
Pak tělem mým proplouvá silný proud
Láska chytí mne do svých zlatých pout
Má duše plna hvězdného je třpytu
Z toho že se mnou jsi tu
Vstoupíš-li do pokoje kde jsem
Vše se změní rázem
Můj stud padá na zem
A celá já křičím: zde jsem!
Zima která venku panuje
Se stane hebkým závojem
Ten vítr zimní ledový
Náhle štěstí napoví
A v pokoji tak malém
Je náš svět vsazen
Co ještě k tomu dodat?
Měj tak dál, jak máš mne rád
Ani já nepřestanu Tebe milovat
A kdyby se to někdy stalo?
Neřeknu, že se mi to jen zdálo
Ale že mé srdce štěstí hřálo
A kus krásného života mi dalo
Teď Ti však tiše říkám
Lásko, neuteč mi nikam

Podzimní šeď

17. listopadu 2010 v 10:08 | Janinka
Zas je tady sychravý listopad!
podzimní šeď
A ve skrytu podzimní šedi
Mezi hnijící hořkostí listí a kapkami deště
Tiše, mrcha deprese, tu sedí
Vítr tu ve větvích nadává
hvízdá si: kolik vás bude ještě ?
Proto lepší je teď vzít si teplou deku
k tomu Vaška či Pepu, sklenku vínka,
k pokecu čerstvě plnoletého synka
probrat černé díry, modelčiny míry,
Pepu hodit na pánev a přidat toustík a brusinky
A pak sněhové babiččiny pusinky…
Prohlídnout si červené Ferrari
A zasnít se: co kdyby?

Pro Páju

21. června 2010 v 20:25 | Janinka
Růže pro Páju
kopretinka pájinka

Uvolnění

18. února 2010 v 23:05
Začni volně dýchat
Začni se naplno smát
Zahoď všechny starosti
Očisti duši od svých bolestí
A vnímej života radosti
Dotýkej se věcí kolem sebe
Dívej jak je krásné modré nebe
Sníh z něj padá něžně na zem
Lásku chtěj dát
Tak už se začni znovu smát
Zkus slunce v duši cítit
A jako louče na cestu lásce svítit

Malá královna plesů

27. ledna 2010 v 15:46 | Janinka
V baldachýnu a hedvábí malá královna teď spí
Těžká horečka její tělo souží
Hladké tělo jako jarní tráva
Měkké doteky jak mech na pasece
Zrychlený dech se větru v korunách stromů podobá
A napětí v těle, jak před očekávanou bouří
A pak jen představy a stříhání pomyslného stébla
Ještě několik nocí a dnů a plesová sezóna čeká
Růže rudé ve sklenících rozkvetou
By róby dam zdobily a k nohám jim lehce padaly
Svou vůní muže vábily a sny všem, byť pro chvíle krátké, splnily
Když den se sejde s nocí, sen se rozplyne
Ona však věří, že jeho láska tu ještě chvíli zůstane
Uzdravuje její dívčí duši a mladí její ženské tělo
To co jim oběma sluší
To světýlko štěstí jež v jejich srdcích hoří


ilustrace od mé návštěvnice OLI http://decorate.blog.cz/1001/mala-kralovna-plesu

Pro něho

22. ledna 2010 v 21:32 | neřeknu
PRO NĚHO
Chtěla bych s Tebou
Uvíznout ve výtahu
Pak obletět Mléčnou dráhu
Chtěla bych s Tebou
Ztroskotat v oceánu
A pak žít na ostrově palem
A Indiánů
Chtěla bych s Tebou
V mrazu nebo dešti
Chci ti dát své sny a vzít si kousek štěstí..

Vlaky

13. ledna 2010 v 20:16 | Janinka

Stojím na perónu a dívám se na vlaky
Kam jedou. Kam asi míří
Někam do dálky
Okna jejich do tmy září
Jsou jako navlečené korálky
V každém jiné představy a jiná přání
Paříž, Londýn, Mnichov nebo Řím.
A možná jen Pardubice, Náchod, Skály
Proč však to JEN
Vždyť tak krásná je naše zem
Zátoka, meandry řeky v lukách
Tam kde kukačka léta počítá
A kvete vlčí mák či modrá chrpa
Tam srdce krásou se plní
A ve stínu vrby si skývu chleba sníst
Rty žíznivé u lesní studánky si svlažit
A tělo znavené si v řece Metuji schladit
Pak procházkou pískovcových skal
Kde snad i Krakonoš chvíli stál
Zakončit krásný den
Ách, to je zas jeden můj dívčí sen….










Padá sníh

10. ledna 2010 v 17:29 | Janinka

Venku tiše padá bílý sníh
Vítr lehounce vločky skládá v závějích
Ulicí ztichlou smutně stojí břízy a topoly
A závidí smrčkům v bílém závoji
Červené šípky s čepičkami na spaní
A kolem děti s dědy na saních
Přidávají zimě jiskřivý smích

Toužím

9. ledna 2010 v 17:32 | Janinka
Toužím být žlutou slunečnicí
Která se otáčí za sluncem
Toužím se najít v prostoru nekonečna
Jako blikající hvězdička štěstěny
Toužím být malou sněhovou vločkou
Co se schovala navždy do tvé dlaně
Toužím snít jako chmýří bílé pampelišky
Které právě vzlétlo do širého světa
Toužím být teplým slunečním paprskem
Co prodlouží každý krásný den
Toužím se spřátelit se stříbrnými krůpějemi rosy
Aby jako perly zdobily mé vlasy
Toužím být hřejivým úsměvem
Který strhne hráze zloby a závisti mezi lidmi
Toužím být průzračným mořem
Co pohltí všechny lidské chmury
Toužím zastavit čas
Ve chvílích, kdy jsme spolu…

Hezky prožité odpoledne

6. ledna 2010 v 19:10 | Janinka
V čekárně sedím u doktora.
Je tu ticho přes to plno až do večera
Přítmí malé místnosti skrývá časopisy stokrát přečtené
Unavené pokojové květinky v rohu schoulené
A na stolku pod okny sto let nemytými
Zdravotnické novinky
Cítit je tu pot strachu a teploty
Zápach vyzutých bot a dezinfekce z kýblu uklízečky v zástěře seprané
Co tisíckrát vás hadrem objede a vy si říkáte:
Pro Boha snad už NE!
V tom se dveře ordinace otevrou
A svým burácejícím NASCHLE
Jeden z pacientů to ticho protrhne.
A zas jeden vstoupí do nitra ordinace
A ostatní sedí a znovu tiše civí…

Úplněk

4. ledna 2010 v 21:24 | Janinka



Úplněk zas mé snění trápí
A já nemohu klidně spát
Pak myšlenky hlavou se honí
Já nad životem přemítám
Měsíc mi svítí na polštář
Já vidím v stínu čísi tvář
Usmívá se
Natáhnu k ní ruce
Víčka těžknou a tělo znaveno dnem
Už pomalu k spánku se vrací
A do mého snu tiše vkráčí
Den předešlý protkán děním zmateným
A znovu vzhůru jsem
Převracím se tam a sem
Co tedy dělat s úplňkem?
Když nepřichází klidný sen.
Kdo má rád noci probdělé...
Snad noci s tancem spojené
snad ve víru vášně milenci
nebo k oslavě míru spojenci
Však já už chci klidně spát
a sny si nechat zdát...

Sen noci vánoční

27. prosince 2009 v 19:51 | Janinka
Dnes v noci schoulena v peřinách
Kdy slunce bylo v temných tmách
Zdál se mi krásný sen
Tak blízko mne si v tom snu byl
A hladil mé horké tělo
Láskou se celé rozechvělo.
Jak na listy čistého papíru
Jsi inkoustem něhy psal
Já cítila Tvůj horký dech
Jako letní vánek ve vlasech.
Ach ještě dál, dál a dál
Chci, aby se ten sen mně zdál.
Nechoď pryč a zůstaň se mnou
Až sen se ráno rozplyne
Já věřím však, že ty ne.

Ranní romance

18. prosince 2009 v 22:03 | Janinka

Praha ránem voní
Vločky na cestu mi tiše zvoní
Vltava svou píseň tichounce si zpívá
Když se kolem rozednívá
Klid noci pomalu už končí
A tma se s námi skoro loučí
Ruce zkřehlé mírným mrazem
Hrnek kávy koupím si rázem
Na Malostranském náměstí
A co mi teď chybí ke štěstí?
Srdce prohřáté je láskou.
Oči přikryté snovou páskou
Snad jen ruka podaná
Co světem by mne vedla
Kolem zástup lidských duší
Které nevědí a snad tuší…
Že člověk není jen prací živ
Že láska je ten pravý div
Když dvě srdce hoří touhou
a nezapomenou na sebe ni minutu pouhou.
Když dva spolu ruku v ruce jdou
Třeba tou Prahou zasněnou.
Když při pohledu do očí
se jim hlava láskou zatočí.
Když se skleničkou vinnou
je všechny chmury minou.
Když na bílém polštáři
se jejich duše rozzáří.
Když blizoučko jsou jejich těla
která jsou láskou rozechvělá.
Už se rozednělo a myšlenky teď
Musí zas v reálný svět.
Tramvaj své raní hosty veze
I romantika má své meze.
Tak i já jdu zase do práce
A to je konec ranní romance

Prosincové pohledy

13. prosince 2009 v 21:50 | Janinka
Prosincové pohledy
Za okny bílé vločky poletují
Sedají zvolna na střechy domů
Zlehounka přikrývají louky a lesy vůkol
Údolím pomalu projíždí paní zima
Ve svém bílém hávu
Jiskřivým cinkotem všem
Oznamuje, že život je plný změn
Podzim už nehýří svou barevností
Už pod bílým sněhem oku je skryt
Teď barvy mají jiný třpyt
A stojí za to tady být
A stojí za to žít.

Strach v duši

9. prosince 2009 v 1:54 | Janinka
Strach z bolestného probuzení
Do mlhavého rána života
V srdci rána z lásky hluboká
A smích kolemjdoucích postav
Bezduché myšlenky zla a dobra
Za mraky deštěm obtěžkanými
Naděje slunka se tiše skrývá
Já čekám, kdy osvítí mou tvář
Úzkým paprskem zlatem tkaným
A řekne: už vstaň a pojď
tady lásky je dostatek
štěstí a oheň zaplní tvou duši víly.
Však probudím se do mlhavého rána.
Slunce znaveno koloběhem života
Dál skryto před našimi zraky
Zrada duši tolik pálí a srdce je dál toužící…

Nostalgie podzimu

5. prosince 2009 v 20:29 | Janinka
Ty a smuteční vrby pláčou s podzimem
Krůpějemi stříbrného listí
Na očních víčkách drobný déšť
Jdeš tiše pod holými větvemi
Úvozem vzpomínek drobných lidských radostí
Kudy vedou cesty k měsíčnímu třpytu
Vztáhneš ruku a bílé bobulky ptačího zobu
Se rozplynou ve tvých zkřehlých prstech
Jako perlivý dívčí smích
Který sis chtěl schovat k vánoční fotografií
Ke křehké dívce v pletené čepici s bambulí,
na které se třpytí vločky bílého sněhu
A máš a nemáš ve skicáři zachycenou sladkou vůni zalétlého listí
s drobnými ťápotami dívčích střevíčků s útržky jejich vět
Ve vlasech cítíš papírové růže z pouti
A možná i tu růžičku pro kterou se skáče přes plot do cizích zahrad
Růžičku z lásky kradenou
Růžičku na šatech z bílého plátna
Vzpomínky na vílu z bílé skály už dávno
Smazal šedivý podzimní pláč
Který si pohrává s cáry potrhaných plakátů
A odnáší klobouky všech, kdo pod nimi nosí vzpomínky na léto
A bolest
a potrhané nitky nervů se zamotají do pavučin
vřískotem dětí a konejšivými hlasy jejich matek,
žlutou kůží kočárků ukrytých na starých půdách,
deštníky nad hlavami tajných milenců
s pivními tácky dědů u hospodských pultů
chceš lásku a nemáš ji.
 
 

Reklama