O mně a mých přátelích

Hladový nechce jídlo

6. května 2013 v 10:15 | Janinka

O bezdomovcích jsem na svém blogu už psala. Byli to bezdomovci v dopravních prostředcích a v zimě v obchodních centrech. Potkáváme se s nimi vlastně každý den bez rozdílu ročního období. Dnes už ne jen v naší matičce Praze, ale i na menších i malých městech. Většinou, pokud nás neobtěžují, je bez povšimnutí míjíme. Ale minulý týden, jsem se s jednou z nich přímo střetla. Tak vám musím svou malou příhodu popsat.
Tuším, že to byla středa a já měla naplánované nějaké pochůzky po centru. Autobusem sjedu na Smíchov a mířím do metra. Moc lidí takhle kolem poledne v těchto prostorách není. Nespěchám. Pomalým krokem projdu vestibul a po širokých schodech jdu dolů na nástupiště. Zhruba uprostřed schodiště, blíže pravému kraji, sedí stará žena, taková babička šedovlasá a zvedá směrem ke mně ruce. Domnívala jsem se, že upadla a nemůže vstát. Natočila jsem tedy svůj krok směrem k ní. Asi tak pět kroků od ní slyším: " paní dejte mi nějakou korunku, nemám peníze na jídlo …" a…a…a tak to nic, NE NE peníze jí rozhodně nedám. V tom přijíždí do stanice metro a tak mé kroky se zase srovnaly kolmo dolů. A odjela jsem za svými povinnostmi.
Kolem šesté se vracím zpátky. Spokojená, že jsem všechny své záležitosti vyřídila a ještě přemýšlím nad tím, co doma chybí, že budu muset asi zajet do Billy na nákup. Ale vymyslela jsem, že vlastně chybí jen pečivo. Hurá. Vždyť přímo ve vestibulu metra je prodejna pečiva. Nakoupím tedy tady a nemusím do supermarketu. Tady mají taky ty výborné vícezrnné bagety. Tak si zrovna dvě beru taky. No a autobus mi jede za pět minut, tak pomalým krokem stoupám po schodech na nádraží. A světe div se. Paní se od dopoledne přestěhovala z metra na výstupní schody k nádraží. A zase vidím, jak natahuje ruce ke mně s tím, že má hlad, ať ji dám pár korunek na jídlo. Vím, že tohle nemá v žádném případku cenu. Dám-li ji peníze, zajde do bufáče na nádraží a koupí si krabicák. Tak tedy sahám do tašky s pečivem a vytahuji jednu z baget. Je velká, vláčná a já vím, že taky moc dobrá. A říkám (ještě dost vzdálena) : "peníze vám nedám, ale tady máte něco k jídlu" A nevěřili byste, co rázem vychází z úst oné bezdomovkyně za slova (no Pražáci znalí minimálně tuší Nerozhodný) : "TY pí.o,to si strč do pr…e, na to se ti můžu vysr..!!!"

Má otázka zní: "Od kdy hladový člověk nechce jídlo?"

České orloje

5. února 2013 v 22:23 | Janinka
Snad není v Čechách človíčka, který by neznal a neviděl Orloj na Staroměstském náměstí v Praze. Mám ho taky moc ráda a když mám chuť na procházku Prahou, vede určitě přes Staromák. Nedávno mně manžel nabídnul výlet do Olomouce. Prý okouknu i Olomoucký Orloj. Prý budu koukat, jak komunisti zrekonstruovali historickou památku. A měl pravdu. Koukala jsem jak puk. Mísili se ve mně pocity rozpačitosti a smíchu. Fotky jsem si samozřejmě udělala. A když jsem dorazila domů zaútočila jsem na Wikipedii: Jak je to vlastně s Orloji v Čechách? Máme jich několik. Nejznámější a největší Staroměstský orloj v Praze: první zmínka rok 1410, postaven hodinářem Mikulášem z Kadaně a astrologem Janem Ondřejovým. Kolem roku 1470 byla stavba doplněna sochami. V polovině 16. století upravilStaroměstský orloj Jan Táborský z Klokotské Hory. Další opravy byly provedeny v průběhu 17. a 19. století. Při velké opravě v letech 1865 až 1866 byla také osazena nová kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu měsíce. Na konci druhé světové války byl orloj značně poničen a jeho obnovení si vyžádalo celkovou rekonstrukci. Staroměstský orloj je patrně nejlépe zachovaný středověký orloj vůbec.
Ostravský jinak taky pohádkový je součástí Divadla loutek Ostrava. Byl spuštěn 21. února 2011. Je spouštěn od osmi ráno do osmi večer každou sudou hodinu. A promenují se tady královna, král, kašpárek a další pohádkové postavičky.
Olomoucký - je součástí radnice a nachází se zde od 15. století. Orloj byl několikrát přebudován a doplňován různými typy loutek. Naposledy v roce 1955 Karlem Svolinským v duchu socialistického realismu. Jedná se o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě. Ovšem taky jediný orloj na světě s postavičkou volejbalistky..
Brněnský orloj - to je ovšem taky bobma, nábojnice nebo obří vibrátor? Byl spuštěn 18. září 2010 u příležitosti 365. výročí odolání města Brna při švédském obléhání v době třicetileté války, které má připomínat. Pořizovací cena byla 12 milionů Kč, roční provoz za rok 2011 stál více než půl milionu Kč.
Pokojový orloj Jana Maška je unikátní pokojový orloj vyrobený v letech 1924-1935. Jeho autorem je technik Vítkovických železáren a amatérský astronom Jan Mašek, který jej v roce 1967 u příležitosti 700. výročí první písemné zmínky o Ostravě věnoval městu. V současné době se nachází v Ostravském muzeu.

Všechny Orloje jsou unikáty. Ať z pohledu historiků nebo nás světošlápků. A na ten Brněnský se určitě vypravím podívat co nejdřív Mrkající

Zdroj: Wikipedie

Co sebou na dovolenou

16. dubna 2012 v 19:06 | Janinka

Co sebou na dovolenou? Ano, tahle otázka vyvstala na začátku března v naší rodině. Ale pěkně od začátku. Mým velkým přáním byla dovolená na nějakém krásném a klidném místě na naší modré planetě. Vybrat takové místo není vůbec lehká věc. Naše planeta je krásná na mnoha místech. Ikdyž vezmu v úvahu, že nesnáším zimu. Jsem od přírody líný člověk. Bojím se hadů a podobné havěti… Miluju teplo a moře. Výběr se tím úží. Mrkající
Asi před dvěma lety jsem viděla dokument o Maledivské republice. A uchvátilo mne to. Můj sen dostával pevnější cíl. Minulý rok na podzim jsme se s manželem rozhodli, že si nějakou odpočinkovou dovolenou v teplíčku dopřejeme a volili mezi Mauriciem, Kubou, SríLankou a Maledivama. Zvítězily Maledivy. Hledali jsme ten správný z 1200 ostrovů na kterém strávíme 14 dnů. Na doporučení kamarádky a jednoho přítele jsme vybrali Atol Faafu, ostrov Filitheyo. Nechali jsme si doporučit i termín ve kterém bude stálé počasí. Představa teploty vzduchu 32°C a vody 29°C byla velmi lákavá. Volba termínu byla tedy jasná - přelom březen duben.
Jak se blížil termín odjezdu, víc a víc jsem se těšila a zároveň trochu bála, aby očekávání nebylo větší než skutečnost. Čekaly nás ještě VCN. Že nevíte co to je? Žádné očkování ani úřady. Jsou to Vedlejší Cestovní Náklady - jako plavky, potápěčské oblečky, botičky do vodičky, krémy na opalování…a nové šatičky. Přece nepojedu v těch, co jsem bylo minulý rok v Chorvatsku! Co kdyby mne tam někdo v nich potkal Smějící se
Lety Praha - Dubaj - Male uběhly rychle (asi 21hodin) a cesta hydroplánem, které jsem se tak obávala, byla v pohodě. Přistáli jsme na moři a přestoupili na tradiční loď a po dvaceti minutkách plavby vystoupili na břeh…do ráje. Už při prvních krocích po břehu toho malého ostrova to byl úžasný rajský pocit.
Ostrov je velmi velké slovo, spíš ostrůvek, a úplně nejlépe ostrůveček Usmívající se. Náš ostrůveček má totiž rozměry miniúzemíčka cca 300 x 600m. Pomalou procházkou ho celý obejdete za 40 minut i s focením přírodních krás.
Dolovená snů se tedy stala skutečností. Klid, pohoda, žádné disco ani animační programy. Přála bych ten zážitek mnoha lidičkám. Hlavně těm, co si umí takové pocity prožít. Tu přírodní nádheru, vzájemnost s obsluhujícím personálem, kde po jednom dni máte pocit, že jsou to Vaši dlouholetí přátelé. I s mými jazykovými "schopnostmi" se se mnou snažili domluvit a domluvili. Jak říká Jirka Kolbaba: vůbec to není o znalosti jazyka, ale o chtění se domluvit a největším prostředkem k dorozumění je úsměv. A víte, co znamená Maledivsky KOLBABA? Kadeřnice. A BABA je holičUsmívající se.
No a abych odpověděla na mou původní otázku: v bavlněném a volném provedení spodní prádlo, tři trička, kraťasy, šaty do jídelny, dvoje plavky a věci ke šnorchlování a foťák. Nestěhujete se, ale jedete odpočívat - věta z jednoho turistického průvodce Usmívající se.

Nekrolog pro sněhuláááka

27. února 2012 v 9:32 | Janinka a Evička
S kamarádkou Evou jsme si o jednom zimním víkendu postavily na chalupě sněhuláka. A nebyl to jen tak ledajaký sněhulák. Byl to začarovaný sněhulák. Klečel, místo hrnce na hlavě měl plastový květináč, místo uhlíků představujících oči dostal smrkovou kůru a ještě ke všemu, ač jsme nekuřačky, jsme z něj udělaly kuřáka. Ale mrkev Usmívající se tu jsme mu daly taky.Smějící se Dneska už ze sněhuláka nic nezbylo. Květináč je ve stodole, mrkev v polívce. Škoda. Ale v dnešním tisku pro něj a jeho kamarády našla Evička moc hezký nekrolog.

sraz po sto letech

27. září 2011 v 22:04 | Janinka
Od maturity už uběhlo skoro sto let. Předsedkyně třídy si svých povinností se ctí hledí a pamatuje na pravidelná setkání. Na spolužácích vyvěsí místo a čas a zařídí vše potřebné. Zní to jednoduše, že? Klobouk před tím ale dolů. Vím, co to je zařídit takovou akci. A je jedno, jestli je to pro 20 nebo 50 nebo 500 lidí. Kdo nezkusil - neuvěří. Ale vraťme se k původnímu záměru napsat o srazu samotném. Termín jsme věděli asi od června. Každý měl dost času na přípravu a rezervaci svého času. Zářijový termín a 16 hodina je fajn. Přišel den Dé. Začalo se mi hlavou honit - co na sebe. Připraven světlý kostýmek italského typu, ve kterém chodím velmi ráda. Sukni má kousek nad kolena a tvoří ženskou postavu. Bílý kalhotový kostým působící ležérně a je mi v něm dobře. Ale stále mnou probíhá pocit, jestli je to to pravé. Nechci působit jako panička nebo cizí madam. A jak se hodina setkání blížila, došla jsem k přesvědčení, že otázky kladené správným směrem a k těm pravým lidem, jsou na místě. A tak jsem rozběhla kolečko esemesek, abych zjistila, že nejlepším oděvem našeho odpoledne budou staré dobré rifle.
No, na čtvrtou tam nepůjdu. Těším se, ale jsem nervózní. Neviděla jsem ty lidičky minimálně 5 let. Některé i déle. Nevím, jestli ten pocit znáte? Vstoupíte pak ale do sálu a s první větou to z Vás spadne. Hele Míša - stále stejná, usměvavá, vedle Jeff - působí rozvážně, ale z očí mu cosi laškovného jako vždy kouká, nerozlučné kamarádky Eva a Věra, no nechybí ani Ivana - pro mě živel života. Každou minutou přibývají další a postupně se rozbíhají diskuse. Kde bydlíš? Kolik máš dětí? Co teď děláš? Žiješ stále s ? Ty jsi svobodný? Cože čtvrté dítě?... Ale taky se ozvaly otázky, které slušný člověk ve společnosti přátel nevysloví. I když, je sraz třídy po 25 letech sešlostí přátel? Jsou to vůbec přátelé? Nebo jen skupina lidí, kteří se náhodou znají? Dospěli jsme. Naše životy se zcela změnily. Věříme, že bychom si dnes mohli povídat s těmi druhými o životě, o práci, o rodině, ovšem. Bez zátěže minulosti. Do chvíle než slyšíte urážky na místo a lidi, kde bydlíte. Poznámky k Vaší kariéře, Na vaši postavu, Na cokoliv co se týká Vaší osoby. Kde se bere tahle lidská zloba? Pochází ze závisti? Ze závisti, ale na co? Není to ale spíš nespokojenost s vlastním životem? Pro každého má den 24 hodin a je na každém z nás, jak ho využijeme. Jak zhodnotíme, co do nás rodiče vložily. A jestli se zabýváme jen tím, že soused má lepší auto a tlustší krávu, pak náš život asi za moc nestojí. Takových lidí je mi upřímně líto.
Nicméně sraz byl fajn. Nesešli jsme se sice všichni, ale i tak viděli jsme se s lidmi, s nimiž jsme prožili čtyři roky, kterými jsme společně vstoupili do dospělosti. Zatím jsme všichni. A věřím, že se tak zase brzy potkáme. A ve skrytu duše si přeji, abychom si příště už vyprávěli o dětech, o bydlení, o dovolených, o…
tak někdy na viděnou přátelé

VÝROČÍ

27. února 2011 v 20:27 | Janinka
Před nedávnem jsem se zamyslela nad slůvkem "Výročí". Nemám na mysli výročí vzniku státu, narození či úmrtí významné osobnosti či VŘSR. Ale výročí spojené s lidským životem. S partnerským vtahem. (Teď by mne švédské feministky určitě polily přinejmenším ledovou vodou!!!) My ženy jsme duše romantické. Čekáme kytice růží, dobývání, dárečky jakéhokoliv druhu a pozvání na romantické večeře na krásných místech - loď na Vltavě, restaurace na Starém Městě Pražském, vyhlídková restaurace ve věži…či noc v luxusním hotelovém pokoji. Možná ani ne. Nejsme až tak náročné. Čekáme vzpomínku. Může to být jen malou kytičkou a večeří v oblíbené pizzerii. Ale fantazii mužů meze v žádném případě neklademe. Rády se k této příležitosti načančáme a jsme určitě milé, cítíme se krásné a jsme rozechvělé očekáváním.
A jak jsou na tom naše protějšky? Asi ne všichni, ale dle zkušeností mých blízkých i vzdálených přítelkyň: zapomínají. Jak se zdá, ani je to příliš netrápí. Příběh mé báječné kamarádky: Ráno připomíná manželovi, že je třeba koupit tužkové baterie do ovladače k televizi. V tento den mají i výročí svatby a oddavky byly v pravé poledne. Proto kamarádka píše přesně v poledne svému drahému choti sms: VZPOMNĚL SIS? On odepisuje: To víš, že vzpomněl. Kamarádka jede domů z práce, koupí pravou svíčkovou na steaky. Chystá báječnou večeři. Pošle děti k babičce. A čeká na příchod manžela. Ten vstoupí do dveří a při pohledu na manželku vytáhne z kufříku tužkové baterie se slovy: "nezapomněl jsem". Sedne si do křesla, bere tradičně do ruky noviny a NIC. V ten okamžik má báječná kamarádka se slzami v očích hází steaky s hříbkovou omáčkou do koše!
Má další dobrá přítelkyně při diskusi na toto téma, citovala jednoho známého pražského psychologa, zabývajícího se partnerskými vztahy: Ženy jsou často zklamané, protože čekají něco, co muži ve svém mozku prostě nemají. Proto je třeba, pokud něco takového ženy od mužů chtějí, nápadně nenápadně dlouho dopředu mluvit o svém konkrétním přání i datu výročí. A pak nebudete dámy zklamané. Já říkám, že je to jen mužský alibismus jednoho z mnoha mužů. Pamatují si historky z vojny, matematické vzorce, mapy cizích měst, názvy technických parametrů a nepamatují si čtyři data svého života? V dnešní době, kdy mají muži skvělé pomocníky, by si různé významné dny ani pamatovat nemuseli. Stačilo by věnovat jen pár minut na zadání těchto dat do svých telefonů, Outlooků, iPodů atd. A mají na celý život vystaráno!!! Jen si prostě zapsat upomínku!!! O co jednodušší, když v ten samý den mají svátek, že? S výběrem dárku jim stejně vždycky pomůžou jejich sestry, dcery či asistentky. Je to to samé zklamání, jako když při společné večeři praskne jedna z žárovek nad jídelním stolem a po několika dnech, kdy jedna ze čtyř žárovek stále nesvítí, nevydržíte a jdete do komory, vyndáte z krabičky novou žárovku, dojdete do kuchyně a žárovku sama vyměníte, když se objednáte ke kadeřnici a v den návštěvy Vám zavolají ze salónu a řeknou, že je vaše kadeřnice nemocná a nejbližší termín je za tři měsíce, když stojíte ve frontě na maso a kousek na který se celou dobu koukáte, vám vyfoukne paní před vámi….. Ne, je to horší. Pocit je uvnitř a těžce se maže, je to hořkost, bolest a smutek. Vaříte, pečete, perete prádlo, děláte usměvavý společenský doplněk a NIC Nic nic nic nic nic … Možná bychom mohly přestat dělat domácí práce a předstírat, že to taky nemáme v ženském mozku . Ale jsou to naši broučci a my jim zase nakonec na rok odpustíme. Že? Možná si vzpomenou příště. Dáme jim další šanci…

Pohodička v obchodním centru

25. ledna 2011 v 10:27 | Janinka
V pondělí odpoledne jsem si udělala malý výlet na Smíchov. No samozřejmě, že ne že bych chodila po ulicích a kochala se městským nepořádkem, libovala si v překonávání kluzkých chodníků a mokrých botách. Potřebovala jsem pro své odpolední pobývání lidskou smečku. No a kde nejlépe najdete spoustu lidí a přitom s nimi nemusíte sedět u jednoho stolu? Ano, zcela správně: Obchodní centra. Mé nejoblíbenější je OC Nový Smíchov. Jeho architektonické uspořádání je pro mou osobu nejpříjemnější ze všech těchto zařízení v Praze.
No ale o architektuře jsem psát nechtěla, to třeba zase někdy jindy. Vešla jsem do OC, rozepnulala si kabát (uvítala bych šatnu v těchto zařízeních) a jala se užívat si davů a možná i nějakého nákupu příjemných nezbytností. Bylo zde poklidno - ony lidičky jsou na tom asi stejně jako já - po vánocích bez peněz . Ale přece jen ne všichni. Zastavila jsem se v prodejně s čaji a koupila si Malého Budhu, prohlédla si kabelky, zastavila jsem se v MaS a vyzkoušela celkem pěknou halenku do práce - něco mi v ní však chybělo, zašla se podívat na fény na vlasy, protože ten můj pomalu ale jistě dosluhuje, Baťa není taky špatná zastávka - už mají jarní kolekci… a vyjela po jezdících schodech do prvního patra. V tom mi zvoní telefon a ona kámoška. Tak si s ní povídám a začnu se rozhlížet, kam si na chvíli sednu. Na Novém Smíchově mají totiž na chodbách příjemná barevná křesílka, přesně tak na to když potřebujete vyřídit telefonát, když na Vás partner čeká před obchůdkem s dámským prádlem anebo když si prostě potřebujete srovnat věci v kabelce a myšlenky v hlavě. No ale můj první povrchní pohled mi říká, že tady na tom místě před Gaborem jsou křesílka obsazena a tak jdu pomalu chodbou a povídám si s kámoškou, ale ani dál žádné volné křeslo. Až teď začnu pozorovat lidi v nich sedící. A začnu vnitřně pěnit!!!
Ano venku je přece zima! Chumelí a je tam mokro! Kde jinde by taky mohli trávit svůj nekonečně dlouhý volný čas!? A tady mají pohodlíčko, teplíčko a mají o zábavu postaráno. V měkkém křesle se dá i pěkně spát. Proč ne? Nikdo je odtud nevyžene! Bezdomovců jak nastláno. No a taky pár nepřizpůsobivých občanů. Prošla jsem se zastávečkami v různých obchůdcích celé OC. A křesla byla všude obsazena tímto obecenstvem na dálku páchnoucím i se svým domovem v potrhaných igelitkách. Jestlipak si toho už provozovatelé všimli také? Bude se s tím něco dělat? Nebo zůstaneme u úvahy, že oni taky potřebují lidskou smečku?

Ukvapená rozhodnutí

19. ledna 2011 v 23:41 | Janinka
Když jsem zakládala svůj blog, vytvořila jsem si rubriku MOJE RATOLESTI a vlastně o nich nic nepíšu. Někdy člověk udělá ukvapená rozhodnutí a pak neví, co s nimi. Teď Vás napadla otázka: Co myslí tím ukvapeným rozhodnutím? No je pravda, že odpovědí se naskýtá několik. Založení blogu - to ne, to bylo po dlouhém rozhodování, a nakonec pocit, že můžu vypustit některé své myšlenky, zvítězil. Moje ratolesti - o tom by se dalo diskutovat, ale to taky nebyla ukvapená rozhodnutí. První sice nebyla až tak plánovaná, byla to "náhoda" (ale až po svatbě ), ale druhá ratolest plánovaná už byla, a jsem šťastná, že je obě mám. Tím ukvapeným rozhodnutím bylo myšleno tvoření rubrik na mém blogu. Na počátku jsem byla přesvědčena, že to jsou ta témata, o kterých chci a budu psát. Chyba lávky! Sice chci, ale nemohu. Jsou události, které byste chtěli vykřičet do světa, ale při vzetí rozumu do hrsti víte, že to není možné. Není možné sdělovat světu některé soukromé události Vaše a Vašich blízkých, ikdyž jsou třeba úžasné. A tak mi nezbylo nic jiného, než své rubriky trochu poopravit, aby nezely prázdnotou. A přidala jsem si jednu novou: Má ne/povedená fota. Mým koníčkem od dětství je fotografování a zpívání. Mnohým lidem kolem sebe obojím tropím útrapy. A sama říkám: fotím ráda, ale neumím to. Asi tak jako mi děti říkají: Mami, zpíváš hezky, ale dlouho! I přes tohle všechno jsem při předposledních vánocích pod stromečkem objevila balíček s foťákem. Můj foťák! Po x letech společného vlastnění fotoaparátu s rodinkou, mám opět JEN svůj foťák! No a tak obtěžuji lidi kolem sebe častěji. Už si možná zvykli a už ani nelamentují. Když vyrážím kamkoliv na procházku, na výlet, na chalupu, na party, balím ho mezi prvními kousky svého vybavení. Ještě, že mám tak velkou kabelku   Ilustrace na mém blogu jsou vlastně až na výjimky moje fotky. No až zbude trochu času nebo lépe řečeno, až překonám svou lenivost, tak bych se měla přihlásit do nějakého kurzu fotografování. Ale narovinu říkám: jestli překonám svou lenivost.
Karlův most

POŠLI TO DÁL

9. prosince 2010 v 15:47 | Janinka
Tak jak si takhle válím doma ty své "šunky" a nic nedělám, jen koukám, kde je doma jaká vada a kdo ji má z členů mé rodiny zvelebit, mám při tom všem spoustu času shlédnou filmy na které v normální pracovním režimu není čas. Můj syn mi jich doporučil několik. Mezi nimi i film USA Pošli to dál. Příběh malého kluka, jehož matka je alkoholička. Příběh kluka, který by rád změnil svět. A našel na to svůj recept. Děj amerického snímku se odvíjí od neobvyklé situace. Novinář Chris Chandler přijde při policejní akci o své auto. Vzápětí mu zcela neznámý muž věnuje svého jaguára a nic za to nechce. Tato zdánlivě nepochopitelná akce však má svůj začátek před čtyřmi měsíci. Tehdy malý Trevor nastoupil po prázdninách do sedmé třídy. Nový učitel, poznamenaný popáleninami na tváři, zadá žákům zvláštní úkol. Mají vymyslet způsob, jak změnit svět kolem sebe. Po dlouhém vymýšlení Trevor najde takový, který by mohl skutečně fungovat. Začne hned sám u sebe, když přivede k sobě domů bezdomovce Jerryho. Najde si ještě další "své" dva lidi, kterým chce pomoci. Místo díků by mohli poslat pomoc dál. Jenomže výsledky pokusu o nápravu okolí Trevora zklamou a ani se mu nepodaří dát dohromady jeho osamělou matku se svým učitelem. Zdá se, že svět nemůže nikdy být lepší a takový, jaký by si přál. V komorním psychologickém snímku s výrazným morálním akcentem zazáří další dvě herecké osobnosti - Kevin Spacey, Helen Hunt.(čerpáno z www.csfd.cz). Hlavní roli hraje malý Haley Joel Osment (film Šestý smysl). Zahrál opět na Oscara. Není to žádná romantika, ale doporučuji film shlédnout. Brečela jsem jako želva. A neodpustím si jeden citát z tohoto filmu:
Někteří lidé jsou zvyklí na to, že věci jsou tak jak jsou, ikdyž se jim nelíbí, bojí se, radši to vzdají, ale tím všichni něco ztratí.
posli to dal

Zážitek z věhlasné nemocnice

6. prosince 2010 v 13:48 | Janinka
Nejdřív jsem si říkala, že si to všechno nechám pro sebe a jen pár nejbližších přátel. Ale nevydržím to. Jak víte, jsem velmi sdílný člověk, což je mi často zazlíváno, a proto se musím o tento zážitek podělit.
Po několika rozvahách co se mnou, se páni doktoři rozhodli pro operační řešení. Nastoupila jsem tedy do věhlasné nemocnice, kam jezdí pacientky z celé republiky. Nemocnice plná odborníků uznávaných i v zahraničí. Jdete sem s velkou důvěrou a nadějí. Proběhla předoperační příprava a další den operace. Pobyt na JIPu byl zcela nadstandardní. Péče sestřiček a všímavost lékařů, kteří opravdu projevovali zájem o pacientky (a to jsme tam nebyly všechny jen protekční) mi dělal dobře na duši. Třetí den po operaci některé pacientky odkráčely domů a u ostatních došlo k přeložení na běžné oddělení. A to člověk nestačil koukat. Na toaletách se nedostávalo hygienických potřeb, okna pokojů a chodeb nedoléhají a ikdyž místní tepelný zdroj jel asi na plný výkon, tak nestačil vytopit tyto prostory. Dobře, tak venku jsou nepřívětivé povětrnostní podmínky, přioblékly jsme se. Přes ta bolavá bříška sice guma pyžamových kalhot NIC MOC, ale když je zima… Ovšem jít na toaletu byla vždycky zkouška bobříka odvahy: trefit se do kabinky, která je vybavena toaletním papírem (glaspapírem); nepřimrznout k sanitárnímu zařízení - špaletová okna v každé kabince postrádala ve většině případů z venkovní strany alespoň jednu skleněnou tabulku, uvnitř okna nachumeleno a vnitřní okno nedoléhalo… No a teď si představte, že musíte vypít minimálně tři litry tekutiny, dávají Vám kapačky a máte studený odchov. To stále běháte tímto směrem. No není to na zlatého bobříka?
Ale to hlavní teprve přijde. Naše první jídlo. Od pondělka jsme nic nevložily do úst. Hlad jako potulní herci. A tak se moc těšíme na první porci skutečného jídla. Ke snídani jsme dostaly piškoty a čaj. Hurá. Copak asi bude k obědu? Paní z kuchyňky nám svou ukrajinskou češtinou sděluje, že prý bramborová kaše a dušený karbanátek. Tak si celé dopoledne povídáme o jídle a těšíme se. A je to tu! Znáte animovanou pohádku Tom a Jerry? A jak oči kocoura Toma vystoupí při údivu z jeho hlavy. Tak přesně tak jsme vypadaly všechny tři spoludivitelky na pokoji. Bramborová kaše to sice byla - velmi řídká, zalitá koprovou omáčkou v níž plavaly kousky nasucho opraženého mletého hovězího masa. Omáčka byla zcela nepoživatelná. Byla totiž octovokoprová. A to co v ní plavalo rozhodně nebyl karbanátek. Snědly jsme tedy kaši a byly rády, že jsme vůbec něco dostaly. Bohužel ani další strava nelákala svým vzhledem a ani chutí. Nějaký přídavek jako ovoce nebo jogurt, to zdejší nemocnice asi ani nezná. Protože mám zkušenost i z jiné velké pražské nemocnice, nejde mi to do hlavy. Jak může jedna být technicky v pořádku, na toaletách mít dostatek toaletního kvalitního měkkého papíru, stravu podávat pacientům chutnou, teplou! a s přídavky, jako je ovoce, actimel, puding, jogurty…a jiná je na úrovni "chudiny"?
Je mi líto personálu, který v těchto podmínkách pracuje a musím, ač nerada, přiznat, že se jim nedivím, když z tohoto oprýskaného a špatně technicky fungujícího "podniku" chtějí odejít do moderně zařízených zahraničních klinik.
No a tady je foto mého prvního oběda:
oběd z nemocnice

Ztráty a nálezy

5. listopadu 2010 v 10:14 | Janinka
Na blogu jsem měla jednu báječnou kamarádku s přezdívkou Tofi. Nikdy jsme se osobně nepotkaly, ale myslím, že jsme k sobě měly blízko. Svůj blog zrušila a tak se mi ztratila. Škoda. Měla úžasné fotečky a prima úvahy. V sobotu odpoledne jsem si na ni opět vzpomněla. Blíží se totiž advent. Venku je nádherná barevnost podzimu a studený vítr, po zahradách se válí kouř z páleného listí. Provedla jsem dozásobení chalupářské spižírny, uvařila sobotní oběd a chvilinku si zdřímla (to já o víkendu po obědě dělám. Vy ne?). Pak jsem vyšla na zahradu trochu poopravit, co už mrazíky provedly s kytičkami. Při odpolední svačince volá švagr, že jsou na cestě na hřbitovy a že se u nás zastaví na čaj, tak za hodinku. No a já nemám nic ke kafíčku! Tak honem do lednice, hurá jedno listové těsto tu je. Takže do komory pro jablíčka a jde se na to.
příprava

No a v tuhle chvíli jsem si na Tofi vzpomněla. Jednou večer jsem pro ni štrúdl pekla. Ochutnala ho sice jen virtuálně, ale prý byl úžasný. No, a tak jak se vrátilo období pečení jablečného závinu, vůně skořice a teplo domova, tak doufám, že se vrátí Tofi, alespoň na můj blog.
A ještě musím nahlásit ztrátu Oli. Copak už nemaluješ a nefotíš? Holky, kde jste se schovaly?

V sobotu jsem i fotila a tak jednu malou fotečku podzimu přikládám.
podzimní variace

Život je jako barevná paleta

21. srpna 2010 v 16:41
Od mého posledního psaní, lépe řečeno přání pro Páju - mou skorošvagrovou, uplynulo hodně vody v řece, překulilo hodně vln v moři a stala se spousta událostí. Třeba ta, že jsem se znovu zamilovala. Ale o tom až později. Události se dějí, ale nějak není čas o nich psát. Někdy ani síla.
Tou nesmutnější a nejbolestivější událostí, která nás všechny hodně zasáhla, bylo úmrtí Milošovy maminky. Její úmrtí bylo nečekané. V březnu jsme s ní oslavili její 70. narozeniny. Koupili nové brýle, nové hodinky.Plánovali jsme repete naší babské dovolené u moře. Koncem května se nám zdála nějaká unavená a tak ji Iva vzala na kontrolu k lékaři. Odtud hned vyšetření v nemocnici a konstatování rakoviny jater. Lékař s pokorou v hlase jen sdělil, že je to otázka dnů. Proběhlo ještě pár vyšetření, ale závěr byl stejný.Babička snad neměla bolesti. Nestěžovala si. Ale to ona nedělala nikdy. Do nemocnice ji nechtěli a tak jsme ji mohli nechat doma. V prostředí, které dobře znala a kde ji snad mezi námi všemi bylo i dobře. Den za dnem se nám ztrácela před očima.
A nakonec v tichosti v naší náruči odešla na druhou stranu v ten den, kdy jsme u ní byli s manželem a se synem my. Seděla jsem u její postele, držela ji za ruku a vyprávěla jsem jí hezké zážitky z našeho společného života: Kdy jsme se viděly poprvé, Jak jsme jim řekli o naší svatbě, Jak nám pomáhala se stěhováním, Jak uvítala prvního vnuka do rodiny, O našich společných vánočních a jiných sešlostech, O naší společné babské dovolené před dvěma lety v Chorvatsku, kam poprvé letěla letadlem, Poděkovala jsem ji za manžela, kterého dobře vychovala, za pomoc, kterou nám spolu s dědou dávala a snad jsem se s ní i hezky rozloučila. Neodpovídala, ale věřím, že mne ještě vnímala.
Byla jsem to já, komu zemřela. Ptám se proč? Proč to nebyla některá z jejich dcer? Asi to tak mělo být. Možná i proto, že jsme spolu neměly vždycky jen ty dobré vztahy, měly jsme si právě tyto poslední chvíle prožít spolu. Teď vím, jak mi chybí…
babička Helena
Helena Machová, rozená Hercíková
-          Narodila se a své dětství prožila se svými rodiči a sestrou Maruškou v obci Sněžné v Orlických Horách.
-          Vystudovala střední zdravotní školu v Náchodě
-          Po škole nastoupila do nemocnice v Opočně
-          V roce 1962 se provdala. S manželem Václavem prožili 48 let spokojeného manželství
-          Vychovali spolu čtyři děti
-          Přes 20 let pečovala o pacienty nemocničního oddělení ortopedie v Náchodě
-          Do poslední chvíle se starala o své rodiče
-          Byla člověkem, který nemyslí na své pohodlí, ale na pomoc druhým. Věnovala svou lásku a péči svým dětem, jejich partnerům a poté i vnoučatům. Byla ráda, že se celá rodina často schází a měla radost, že mezi dětmi a jejich rodinami jsou dobré vztahy, že i v opravdu těžkých chvílích drží při sobě. Byla a je to hlavně její zásluha, že rodina drží pohromadě.

Život je ale paleta barev a tak jsme se dočkali i barvy bílé. Pozvání mé časti východňárské rodiny k "svadobnomu stolu"se nedá odmítnout. Je to srdíčková záležitost. Ženil se můj bratránek Janík. Svatby na Východním Slovensku jsou podstatně jiné než svatby v Čechách. Jsou hlavně kapánek větší. Vyrazili jsme v pátek ráno (tedy spíš v noci!  4:00) za deště.
Déšť postupně sílil a sílil. Nebylo to zrovna příjemné. Po přejezdu hranic (nikde žádní celníci???) déšť ještě zesílil. Nedalo se jet ani 60, pociťovali jsme, jak to s námi pěkně cvičí. To auto (samozřejmě řidič), co nás v tu chvíli předjelo, to asi necítilo, a nejdnou hup! a bylo na střeše za svodidly. Jojo, komu není z hůry dáno… ten má rozbité auto. My dojeli na výbornou. Dokonce i se Sluníčkem a pěkným teplíčkem kolem 30°C. Barák ve Snině se zaplnil na pár dnů nejbližší rodinou. Kde se dalo, tam se spalo. V sobotu byla svatba. Od rána se to v domě jen hemžilo. Zdobilo. Chystalo. Svážely se zákusky a dorty. Česalo. Vařilo. Jedlo. Oblékalo. Trochu bláznilo. I svatební autobus jsme ozdobili. No a pak už se vyrazilo pro nevěstu. Naše auto dostalo tu čest vést ženicha a poté oba novomanžele. Až mi z toho vyhrkly slzičky do očí. Oddavky v kostele, gratulace v parku před ním a pak hurá na hostinu. Počet hostů nevím přesně cca 140ks. Hostina začala ve tři hodiny odpoledne a končila v šest ráno! Zavíral ji můj stŕk Janko a kdo jiný: můj manžel. Syna Honzíka mi tatínek přivezl v pět ráno a jeho status na facebooku vystihuje plně jeho stav: pil jsem se Slováka první den - málem jsem umřel. Pil jsem se Slovákama druhý den - škoda, že jsem neumřel už ten první. Ale svatba byla opravdu hezká. Nevěsta Danka jen zářila, hosté se dobře bavili a hlavně dobře najedli - těch sedm nebo devět chodů muselo zasytit i Otesánka. V neděli jsme všichni poctivě odpočívali. No i když ne všichni a nevím, jestli se tomu dá tak říkat. Odpoledne do domu ženicha měli opět přijít hosté a tak se uklízelo a vařilo a zase běhalo sem a tam. A ZASE NEZŘÍZENĚ JEDLO.  V pondělí jsme už byli všichni ze svatby vyzdravení a tak jsme se vydali na výlet na Morské oko. Přirovnala bych ho k Plesům v Tatrách. Nádherně jsme se prošli. Udělali si malý piknik - po tom nezřízeném obžerství to chtělo odlehčit . No a nakonec jsme zavítali do tatínkovy rodné vesničky. Tatínkův bratr Michal a jeho žena Marča nás čekali už zase s plným talířem. "Pobesidovali sme" a vrátili se ještě na jednu noc do Sniny. V úterý jsme se vrátili domů. No a za rok bude prý repete. Janík je z dvojčat!  nebo ještě něco mezi tím Majkle? Foto na rajčeti.
auto pro ženicha
No a nakonec jsem se dočkala své vytoužené dovolené na pobřeží Dalmacie. Má milovaná Brela: teplo, sluníčko, moře, milí lidé, voňavý borovicový vzduch, řvoucí cikády, kukuřice na pláži, jižní ovoce a hlavně zralé broskve, které když jíte, jdete se pak minimálně osprchovat .
A k večeři v některé z místních restaurací (doporučuji restaurant "VOLAT"- nejlepší kuchyně a hostů si tu opravdu váží) ta "krojovaná" jídla - pljeskavica, mušle ve vinné omáčce, miješano maso, telecí játra na grilu, džuveč (ne ten ze školní jídelny!!!)… Večerní procházky promenádou, kde si zaručeně něco koupíte: šperky, levandulový olej, rakiji, ovoce, palačinku, zmrzlinu...
Nebo si sednete do některé z mnoha kavárniček, slastičaren nebo jen tak na lavičku a posloucháte produkci dalmackých písní ovíváni vlahým mořským vánkem. Večer dorazíte na pokoj zcela znaveni a jste vděčni za noční klid, který tu je dán na desátou. Týden utekl jako voda a já vím, že tahle každoročně znovu nalezená láska stojí za to, možná i proto, že tady někde mám své kořeny .
foto na rajčeti
Brela v noci

Vinařský výlet Dolní Kounice

18. května 2010 v 20:49 | Janinka
Mojí milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsala, ale jak jsem četla na jednom blogu: když je co není čas a když je čas není síla. Dneska jsem se ale, více než po týdnu, po jedné milé akci,
rozhodla tohle trošinku změnit. Můj bráška na přelomu března dubna začal mluvit o jedné
vinařské slavnosti na jižní Moravě s kamarády. Pak poslal malý letáček z Dolních Kounic. No a proč se tam taky nepodívat. Objednali jsme si tedy Hotel Vinum coeli Branka Černého, ano toho Branka! A těšili si, že s mým bráškou a jeho přítelkyní Pavlou strávíme milý víkend. Ovšem očekávání zdaleka nebylo takové, jaká pak byla skutečnost. Na malém Kounickém náměstíčku postaveno pár celtových stánků. V nich zástupci okolích obcí se svými chloubami. Zaplatíte vstupné, dostanete pásku na ruku, "taneční pořádek" a pak už jen chodíte mezi stánky a vybíráte si, co chcete ochutnat. A opravdu je co. Ochutnala jsem sama asi 35 vzorků (ráno vstala z postele bez bolesti hlavy či pokaženého žaludku). K vínečku patří i dobré sýry, které tam byly k prodeji a našlo se tam i něco výborných klobásek ze soukromého uzenářství - žádná mouka, ale poctivé maso. Krátce po desáté jsme náměstíčko opustili a šli do hajan. Ráno nás přivítalo sluníčko a tak jsme naplánovali, že po nákupu vínečka vyrazíme na nějaký výlet po okolí. Náš vinař Honza Badin nám poradil Menšíkovu rozhlednu kousek od Ivančic nad obcí Hlína. A měl pravdu. Nádherný výhled. Viděli jsme i elektrárnu Dukovany. Ovšem nahoře bylo fakt chladno s nímž jsme ani já ani Pája nepočítaly a naši gentlemani nám žádné své svršky neposkytli. A tak kuk sem kuk tam a honem dolů do teplíčka do autíčka. Víkend se fakt vydařil. Vínko bylo moc dobré, nálada přátelská. Foto na www.janamarie.rajce.net Kdybyste si to chtěli vyzkoušet na vlastní kůži, vřele doporučuji, tak tady je malý návod jak na to a co tam:
Dolní Kounice

SVATOGOTHARDSKÉ VINAŘSKÉ SLAVNOSTI
sobota 8. května 13.00-22.00 (vždy kolem tohoto data www.dolnikounice.cz )
Dolní Kounice, Masarykovo náměstí. Vstupné 200 Kč.
Přehlídka a degustace vín od více než 100 vinařů, ukázka tradičních řemesel a výrobků spojených s vinařstvím, prodej gastronomických specialit ze zvěřiny a místních uzenářských výrobků, prodej ovčích sýrů, kysaného zelí a včelařských výrobků z partnerského slovenského města Stupavy.
Vystoupení pěveckého sboru Mužáci, Cimbálové muziky Slováckého krúžku, folklórního souboru Rozmarýnek, vystoupení střelecké skupiny Střelci sv. Gotharda.
Pořádají Město Dolní Kounice, obce Mělčany, Moravské Bránice, Němčičky, Nové Bránice, Pravlov a Český zahrádkářský svaz Dolní KouniceStarobylé město Dolní Kounice se nachází asi 25 km jihozápadně od Brna v údolí řeky Jihlavy. Ve městě lze najít spoustu památek z různých období - kapli sv. Antonína, romantickou zříceninu kláštera Rosa coeli, zámek, židovskou synagogu a židovský hřbitov, další kostely a kaple, měšťanské domy renesanční a barokní a v neposlední řadě také boží muky a mariánské sloupy, které stojí u cest.
Přitažlivost tohoto města umocňují také ovocné sady a vinice, na kterých se pěstuje proslulá frankovka.
Návštěvník, který přijíždí do Dolních Kounic, vidí na kopci nad městem kapli sv. Antonína, která byla vybudována roku 1757 Františkem Antonínem Grimem. Ke kapli vede křížová cesta se 14 zastaveními. Tradiční pouť ke svatému Antonínovi se koná každoročně v červnu.
Jako protipól se na protilehlém kopci tyčí rozsáhlá silueta zámku. Tato významná památka byla původně postavena jako hrad na obranu kláštera. Jeho současná monumentalita mu byla dána díky přestavbě v letech 1532-1552, kdy měl zámek v držení Jiří Žabka z Limberka a také v letech 1588-1604 za majitele Bernarda Drnovského z Drnovic. V současné době je zámek v soukromých rukách.
Pod zámkem se nachází asi nejvýznamnější a nejcennější historická památka města - jedinečná zřícenina kláštera Rosa coeli. Klášter byl založen v roce 1181 Vilémem z Pulína pro sestry premonstrátského řádu. Vilém z Pulína musel postavit tento klášter, protože dostal od papeže trest za pustošení klášterů a kostelů v Rakousku. V letech 1330-1390 proběhla přestavba do gotického stylu, dnes můžeme v klášteře vidět zachovalé klenby, svorníky a konzoly. Během husitských válek byl klášter vypálen a od té doby můžeme mluvit o úpadku kláštera. Snahy o obnovu kláštera v 17. století zmařil požár v roce 1703. V roce 1808 byla památka prodána do světských rukou. V současné době je majitelem kláštera Biskupství brněnské, město Dolní Kounice je nájemcem kláštera, zajišťuje otevření kláštera pro turisty a pořádá zde různé kulturní akce.
Nejvíce památek je soustředěno na Masarykově náměstí a v přilehlém okolí. Na východní straně náměstí se nachází kostel sv. Petra a Pavla. Byl vybudován v neorenesančním stylu v letech 1877-1879. Za kostelem na kopci stojí další církevní památka - kostel sv. Fabiána, Šebestiána a sv. Barbory. Tato původně evangelická památka byla vybudována v 17. století.
Nyní patří pravoslavné církvi.
Na západním okraji Masarykova náměstí je cenná židovská synagoga. Byla postavena v roce 1652 ve slohu maursko renesančním a je to jedna z nejstarších synagog na Moravě. Okolí synagogy s některými zachovalými domky, tvořilo dříve židovské ghetto. Židovská obec byla nejpočetnější v roce 1848, kdy v Kounicích žilo 650 židovských obyvatel. Během druhé světové války bylo všech tehdejších 57 židovských obyvatel deportováno do koncentračního tábora v Terezíně. Přežila jenom jedna paní - Ruth Morgenstern, která teď žije v Brně.
Po druhé světové válce sloužila synagoga jako sklad zeleniny, v roce 1991 se započalo s rekonstrukcí, která byla dokončena v roce 2004. V současné době je synagoga otevřená pro turisty a pořádají se zde kulturní akce.
Přímo nad synagogou na jižním okraji města se nachází židovský hřbitov z roku 1680, kde můžete najít asi 1500 náhrobků. Jeden z nejvýznamnějších náhrobků patří rodině Kreisky, což jsou příbuzní bývalého rakouského kancléře Bruna Kreiského, který Dolní Kounice také navštívil.
Na náměstí a v přilehlých ulicích můžeme najít spoustu cenných renesančních a barokních domů, hlavně v ulicích Tovární a Hlavní.
Na náměstí Míru, které leží na levém břehu řeky, se nachází kaple sv. Jana Křtitele, jako pozůstatek hřbitova zrušeného v roce 1947.
V okolí města můžeme vidět nějaké kříže a boží muka o nichž se traduje, že u nich ústí podzemní chodby z kláštera nebo zámku.
Návštěva Dolních Kounic zanechá v každém díky kulturním a duchovním hodnotám starobylého města a taky díky posezení ve vinném sklípku, nezapomenutelný zážitek.
Tak Vám přeji hezké zážitky s dobrým vínkem a pokud možná s dobrými lidmi, kterých zde najdete plné náměstíčko.

Velikonoční víkend

11. dubna 2010 v 23:02 | Janinka
Prodloužený Velikonoční víkend jsem trávila s manželem a synáčkem na chaloupce. Dcera už s námi tak často nechalupaří. Těšili jsme se na hezký, slunečný víkend a věřili tomu, že se nevyplní předpovědi meteorologů a přece jen jaro ukáže svou sílu. Sobota byla ráno zasněžená a chladná, ale sluníčko ukázalo svou sílu a odpoledne na golfovém hřišti už bylo velmi příjemné. Neděle byla stvořena pro golfový turnaj, kterého já se neúčastnila, ale část osazenstva ano. Miloš dokonce vyhrál první místo ve své kategorii. Honzík vyrazil za babičkou a dědou. Co taky s mámou na chalupě? Ještě by ho čekala nějaká práce na zahradě L. Já měla opravdu spadeno na naši zahradu. Provedla jsem zástřih vína na pergole a pročistila květinkové záhonky, pohrabala trávník u chaloupky. A celý den mi taky běžela pračka, aby zlikvidovala špinavé prádlo po posledních oslavách. Odpoledne jsem si udělala kávičku a sedla si na lavičku za stodolou, kde bylo božsky. Klid a tichounko. Vyfotila jsem tam klasické jarní kytičky. Sněženky, bledule a petrklíč. Měla jsem hezký pocit, že jaro skutečně bude vládnout. Chyba lávky! Neděle opět přinesla chladnou vlnu zimy. Brrrr.
No
a tady jsou ti poslové jara:

sněženky
bledule
petrův klíč
na a tohle sice kytička jara není, ale k chalupaření a nejen k němu patří :-)
modrý portugal
výzdoba Velikonoční
větvičky
no a na stole nesmí chybět kytička růží
mé nej
No a to je asi vše.
Ba ne není. V neděli odpoledne přijel můj jediný bráška se svou přítelkyní Pájou. Společně jsme povečeřeli. Vařil tentokrát Honzík. Užili jsme si příjemný večer při ochutnávce Znojemských vín. 

Moje hrnečky

1. března 2010 v 21:10 | Janinka
Nevím, jestli to už o mně víte, možná jsem to už někde i uváděla, ale mimo jiná bláznovství jsem blázen do hrnečků. Sbírám hrnečky. Začala jsem vlastně jako malá holka, když mi maminčina kamarádka přinesla na hraní porcelánové nádobíčko. Byl to porcelán z jejich zabrané kavárničky. Neměla jsem ani potuchy jakou hodnotu těch pár hrnečků má. Ne hodnotu finanční, ale lidskou. Měla velkou radost, že si tak hezky s těmi hrnečky hraju a dívala se na mou hru s láskou. Dalšími kousky, v mé tehdy ještě netušené sbírce, byly hrnečky od babičky. Byla na výroční schůzi JZD a přinesla dva keramické bucláčky. Babi se asi moc nelíbily a tak mi je dala v mých dvanácti letech do výbavy. Pro mne opravdu velká výhraL. Maminka mi řekla: Ono se to uleží a třeba se Ti jednou budou hodit. A měla pravdu. Když jsem se vdala a pořídili jsme si vlastní domácnost, jako když to nejdeš. Vdávala jsem se v letech, kdy člověk musel kupovat věci, když náhodou byly, ne když je potřeboval. Ale to tady nebudu rozebírat. My dříve narození víme o čem je řeč a těm mladším to nikdy nevysvětlíme. Je to životní zkušenost. Největší rozmach mé sbírky nastal až mnohem později. Zrekonstruovali jsme náš byt a do nové kuchyně na nové poličky bylo třeba něco postavit. Vytáhla jsem tedy hrnečky po babičce. I tak byly poličky smutně prázdné. Mé kolegyňky se však na mou novou kuchyni chtěly taky podívat a světe div se, každá mi přinesla něco do domácnosti - Renča cibulák, Alča keramiku s kočičkou, Marcelka glazovaný modrý, Dáša porcelánový s růžičkou… a tím začalo mé opravdové sbírání hrnečků. Moc mne těšilo a do dnes těší, když holky přijdou na potlach a vybírají si na poličkách v kuchyni hrneček na nějž mají právě chuť. Hrneček je ideální suvenýr z dovolené, výletu nebo jen tak, když je za výlohou a padne zrovna někomu do oka. Mé svátky a narozeniny se takřka nikdy bez tohoto dárku neobejdou. Občas zajdu i do starožitnictví a koukám, jestli tam není nějaký osamělý. Věřte nevěřte bývá. Miluju hlavně porcelánové s kytičkami.

Pro Věrušku

19. února 2010 v 19:03 | Janinka a Martínek
Není to tak dlouho, rok možná dva, co k nám do práce přišla nová holka. Od pohledu příjemná a živá. Moje krevní skupina. Skamarádily jsme se teprve před nedávnem. Dobře se s ní povídá a je to holka do nepohody. Před pár dny měla narozeninky a tak jsme s dalšími kamarády vymysleli, že Věrčiny narozky trošku oslavíme. Koupili jsme dárek, lahvinku dobrého vínka a kytku. A taky složili básničku:



PRO VĚRUŠKU

V jedné malé kanceláři,
jedno malé slunko září.
Věruška se jmenuje.
Občas slunko, občas mráček
zkrátka, náš zrzavý dráček,
beruška to je.
To, že ji má každý rád,
není třeba vykládat.
Má nás ráda, my ji taky,
a proto jsme jí přišli přáti.
Vše nejlepší do života,
ať ji jen to dobré potká
ať jsou to jen dobré věci
přejeme jí všichni přeci.
A nejsou to žádné kecy :-)
Pár dárečků chceme přidat,
aby den byl krásnější
a Věrka snad šťastnější.
Věrka to je číslo
v našem srdci má vždy místo

Oslavička byla malinká, ale za to opravdu příjemná. Jen takových více. Oslaviček a hlavně přátel.

Nedělní návrat domů

15. února 2010 v 23:46 | Janinka
Při nedělním návratu domů z chaloupky se mi naskytl krásný pohled na zapadající slunce. Bohužel seděla jsem v autě a nebyla možnost volby zastavit. Fotila jsem tedy za jízdy a není to tak jak bych chtěla. Ale musím sem ty snímky prostě dát.
a ještě jeden

A pak jsem už chytla jen svodidlo a tmu. A to sem nepatří :-)

Blázen?

26. ledna 2010 v 21:45 | Janinka
Tak dneska odpoledne jsem opět prchla velmi brzy svému zaměstnavateli a padla spolu s lipovým čajem s medem a do postele. Sice s notesem a nějakou drobnou pracovní povinností, ale do své měkké postýlky
Od víkendu mne trápí pořádná rýma. Dneska mi to kleklo i na hlasivky a tak se musím vykurýrovat, abych mohla zase mezi lidi. Tam si člověk alespoň pokecá ….

Asi kolem páté mne z mého léčení vyrušil telefonát mé dobré kamarádky. Byla nešťastná, že nejsem při síle svého hlasu a tak, aby mne potěšila, ptá se:
"Co bych Ti mohla splnit za přáníčko?"
"Chci řídit truck!"
"Cože???. No ty ses už úplně zbláznila! Ta rýma Ti tlačí nejen na hlasivky, ale i na mozek"
"Neeee! Nezbláznila. Tohle přání mám už asi pět let. A zatím se mi nesplnilo, ani přes to že můj bráška má několik kamarádů, kteří tyto broučky řídí." No a tak náš hovor telefonický skončil u přání brzkého uzdravení a společného setkání u kávičky.
To že od malička miluju všechno, co se pohybuje, má motor a čtyři kola - minimálně, to o mně ví spousta lidiček. Tak nevím proč se tomu tolik divila.
Za mou lásku k autům může prostě můj báječný taťka. No a tak si říkám, že už to přece musím nějak udělat. Vždyť i ženy řídí kamiony. A já to chci jen zkusit. Poradí mi někdo jak?

Psí oči

10. ledna 2010 v 17:52 | Janinka
Neděle odpoledne a já měla pocit, že gauč v obýváku je nějak tvrdý a že by to chtělo alespoň na chvilku přerušit to posedávání s EUROSPORTEM, zbytky cukroví a černou kávou a tak jsme vyrazili na malý okruh. Já samozřejmě se svým dárkem od Ježíška pod bundou. A několikrát jsem ho i vytáhla, abych se jeho objektivem mrkla na svět. A jedno mrknutí musím i tady zveřejnit.
Už víte, co jsou psí oči?

Missi na gauči

7. ledna 2010 v 22:03 | Janinka
Tak tohle je naše Missi. Chová se jako dáma. Je to náš miláček. A jak se umí krásně mazlit!
Před foťákem neutíká. Možná byla v minulém životě modelkou.
Ještě jeden blízký pohled.

Foto ze sobotní procházky

6. ledna 2010 v 20:22 | Janinka
V sobotu večer po odjezdu všech známých a příbuzných, kteří spolu s námi prožili příjemně vánoční svátky, silvestra a příchod nového roku, jsme s manželem vyrazili na malou procházku křupajícím sněhem. Přáli bychom si ten romantický pohled už od Štědrého dne, ale to jen pršelo a bylo nevlídno. Sníh opravdu přišel až na Nový rok odpoledne. A naše malá vesnička se stala velmi malebnou. K tomu ten úžasný klid, který si ve velkoměstě nikdy neužijete. Tak alespoň malou připomínku mou ne příliš zdařenou fotkou.

Zlatá neděle

20. prosince 2009 v 22:52 | Janinka
Tak jsme v sobotu provedli zběžnou debordelizaci domácnosti, upekli dva druhy cukroví - vanilkové rohlíčky a linecké. Večer s lahvinkou, těch dvou Mullera a Thurgaua, vytuhli u televize, kde jako vždycky nic moc nebylo. V neděli ráno jsem se zcela výjimečně probudila až v půl deváté. Venku slunilo svítíčko a v kuchyni už vonělo kafíčko. Manžel, jako vždy, byl vzhůru od šesti a pracoval. Tak jsem si pomalu vstala, prošla ranní procedury a tiše posnídala s krásným pohledem na Prahu, přečetla si ranní net, vyřídila e-mailovou poštu, přivítala se se svým probudivším se synkem a pomalu přešla do přípravy oběda. Honzík si přál kuřecí řízky a já souhlasila. Nic náročného a přitom rychlého. Hurrrááááá! Oběd se povedl a všichni byli spokojeni. Manžel odpoledne opustil domácnost a přestěhoval se do své kanceláře. Já si upravila své lůžko a pustila si film Líbáš jako Bůh. Báječně jsem se u toho pobavila. Pak jsem uznala, že venku je moc hezky na to, abych lenošila doma a že manžel v práci tráví víc času než je třeba a tak slovo dalo slovo a ve čtyři u Bati na Václaváku! Žádný sraz pod vocasem, ale u Bati, tam totiž mají teplo. No a protože já tam byla zase včas, udělala jsem i malý nákup.
Punčochy a kabelka nejsou přece tak velkým nákupem .
Ve spodní části Václaváku jsou vánoční trhy. Tak jsme si udělali malinkou procházku. Původně byla v plánu trochu větší i s návštěvou Ovocného trhu, ale vzhledem k mrazu -10°C jsme zůstali pouze na Václaváčku. Kde měli vše co jsme k této Zlatonedělní promenádě potřebovali. Teplo u Bati, vánoční konzert, klobásku s hořčicí a chlebem, svařáček a trdelník. A hlavně lidi, pohodu a procházku. Povedlo se. Jen ne předvánoční šílenství! Vánoce nejsou přece jen o generálním úklidu, mytí oken, pečení cukroví a velkých nákupech… Byt uklízíme přece celý rok (na generální úklid je vhodnější jaro, kdy se nám do těla nalévá nová míza). Okna myju, když je venku teplo. A dnes už si holky můžete někoho objednat, kdo je umyje. Výběr je velký - třeba mladý muž v plavečkách (kecám, ale i to dnes můžete mít, když na to máte hlavně odvahu). A nákupy? Nevím jak u Vás, ale u nás doma se už léta kupují věci, které potřebujeme, ale které si i přejeme, během roku. Vždyť důležitější je, že jsme spolu. Že se setkáme s rodinou a přáteli, na které nemáme během roku čas. Vánoce by měli přece být obdobím klidu, pohody a lásky ...
Tak tedy všem lidičkám ŠŤASTNÉ a VESELÉ …

Šatičky na vánoční večírek

13. prosince 2009 v 19:00 | Janinka
Vánoční večírky jsou tady a my ženy zase větráme své šatníky se společenskými hadříky. Nevím, jak je to v jiných šatnících, ale já mám pocit, že v mém opět nic není. Manžel sice tvrdí, že je plná, ale já si myslím, že jsou asi někoho jiného. No a když jsem takhle jela ve středu tramvají přes Václavák, jukly na mne z výlohy jednoho butiku šatičky a křičely: Jani, tady tady tady jsme!!! Vystoupila jsem a zamířila přímo k nim. A už jsem s nimi v soukromí kabinky. Rychle dolů se svými svršky a ….a už je oblékám. Na mé tělo se natáhly jako hadí kůže. Báječné, úžasné, měkké!!! Odvážné! Mladistvé! Originální! No ale něco mne škrábe na zádech. Á, visačka. Copak na ní asi bude napsáno? WOW je táááám cenáááá Vrrrr. Polilo mne horko. Proto ta slečna prodavačka stojí před tou kabinkou a čeká. Ne na mne, ale na ten poklad. No to je opravdu hořké zjištění a ták se mi líbily. Prohlížím se v zrcadle a volám kamarádce o první pomoc při svých mdlobách. "Jani, tak se v nich alespoň vyfoť." Dobrý nápad. Věděla jsem, že mi dobře poradí . Otáčím tedy mobil a fotím. Pak pomalu začnu ten poklad svlékat. Srdce mi fakt krvácí, ale přede dveřmi vánoce - na druhou stranu: proč by to nemohl být (před)vánoční dárek pro mne? No ne ne ne ne, to nejde! Jsem přece rozumná. Vyjdu před kabinku a slečna prodavačka se mne s milým úsměvem ptá: Budete si je brát madam?" No a co na to můžu já s vědomím, že jiný kus tu naštěstí nemají říct? "Je mi to hrozně líto, ale jsou mi malé přes prsa." Slečna se zase mile usmála. Vzala mi ta zlatíčka z rukou (néééé) a jde je pověsit zpátky na jejich čestné místo. Chvíli ještě sahám na jiné hadříky v tomto butiku. A potom už pomalu odcházím. Sedám do tramvaje a jsem smutná. Kdyby stály 2000,- jsou moje. Asi bych dala i 3000,- Ale tohle je fakt bomba a přece kuli večírku nedám skoro svůj plat! No, ale měla jsem je na sobě a MÁM FOTO! A nechám si o nich zdát. Té stárnoucí modelky si nevšímejte, ale ty šatičky!!!

pozvánka do mého kraje

2. prosince 2009 v 23:42 | Janinka
Původně jsem chtěla psát úplně jiné řádky, ale páteční cestou na naši chaloupku se mi zrodil nápad, co takhle napsat pozvánku do mého rodného kraje. Už 14 let žiju v Praze. Ve svém dětství jsem nikdy do velkého města nechtěla. Výlet s rodiči do Prahy na lední revue do Parku Julia Fučíka pro mne nebyl hezkým zážitkem, všude tolik lidí, beton, tramvaje a auta, hluk. Přišlo mi, že je tu velký zmatek a všechno cizí.
Narodila jsem se ve velkém statku na vsi, žila obklopena přírodou, lidmi, které jsem většinou znala. Chtěla jsem malý domeček v našem kraji. Krásné a klidné Nové Město nad Metují se svým zámkem Bartoně z Dobenína, ulice plné růží a všude čisto. To byl můj sen. Osud mi do cesty přivedl i jednoho studenta stavebky z N.M.n.M. a domečky jsme začali kreslit spolu. Ovšem jedno přísloví říká: od nejvíc odříkaného chleba největší krajíc. A tak se různými cestami života stalo, že jsme se spolu s našimi dětmi přestěhovali do Prahy. Byt jsme si našli na okraji města. A já si začala na to obrovské město zvykat. Trvalo mi to opravdu dlouho. Byly i chvíle, kdy jsem se chtěla vrátit zpátky. Ovšem postupně jsme si vytvářeli nové přátele, děti našly kamarády a já začala chodit do práce. Zžívala jsem se se životem v Praze, objevovala její krásy a začala ji milovat. (Těch kavárniček co tady je ).Ale. Ale přece jen se člověk narozený na venkově se asi nevzdá svého vztahu k venkovu. A tak jsme si časem pořídili chaloupku kousek od Nového Města nad Metují a trávíme tam většinu víkendů a dovolených. Vracíme se domů.
Ať už jsem v Praze dělala s kýmkoliv, vždycky mne zaráželi "Pražáci" se svým až patologickým vztahem k Šumavě. Co na ní je tak úžasného? Možná ta vysoká pravděpodobnost chytit tam klíště. Nebo to, že jedou na jih? Když jsem se ptala, jestli byli někdy v mém kraji, většinou kroutili hlavou. O Adršpašských skalách a Babiččině údolí někdy možná slyšeli. Písničku "Náchodský zámeček vršku kulatého" zná každý ze školy. Ale nebyli a nejezdí: "My jezdíme na Šumavu, Lipno - tam máme své bydlo". Až jedna má kolegyně si udělala s manželem víkendový výlet mým směrem. Přijeli nadšení: "Janičko, pocházíš z nádherného kraje. Škoda, že ten víkend nebyl delší. Ale určitě se tam ještě vrátíme". Iva s Mirkem navštívila Nové Město nad Metují, Opočno, Náchod a Jiráskovu chatu na Dobrošově, odkud je výhled až do Prahy. Nevěříte?
Když byla v roce 1892 Zemská výstava v Praze a dostavěna Křižíkova fontána na Holešovickém výstavišti a byl zahájen její provoz, v místních kronikách je zapsáno, že světlo z ní bylo vidět až na Dobrošově. Musíme si uvědomit, že osvětlení měst nebylo tehdy ještě tak silné a nerušilo noční oblohu, vzduch byl čistší a tak i viditelnost byla větší. V roce 1950 už nikoliv.
Jako malá holka jsem četla v maminčině památníčku u jedné kresby: Největší synové a dcery národa pochází z nejmenších chaloupek. Tenkrát jsem si to neuměla vysvětlit. Představila jsem si výšku mého tatínka a to z jakého domu pochází. Strýce, který měl bezmála dva metry, ale ten taky pocházel z velkého domu a moje hlavička z toho byla zamotaná. S přibýváním let, vědomostí a životních zkušeností se mi vyjasnilo. Alois Jirásek a jeho malá chaloupka v Hronově. Městečko, kde každoročně probíhá divadelní festival Jiráskův Hronov. Božena Němcová a chaloupka na Starém Bělidle. Ratibořice s krásným zámkem, mlýnem a "živé obrazy"- výjevy z knížky Babička probíhající pravidelně na přelomu května a června. K vidění je taky Škola Boženy Němcové v nedaleké České Skalici. Karel a Josef Čapkovi a jejich Svatoňovice. Hudební skladatel Jan Křtitel Knahl, spisovatel Egon Hostovský. A z těch současných spisovatel Josef Škvorecký, herečka a "čarodějnice" Ljuba Skořepová, bývalý guvernér ČNB Josef Tošovský, redaktor Filip Pultar.
Zmíněný Novoměstský zámek se svými zahradami www.novemestonadmetuji.cz
Náchodský zámek s medvědy v zámeckém příkopu. Vojenská pevnost Dobrošov, Hanička a Josefov. Opočenský zámek hraběnky Colloredo - Mansfeld . www.opocno.cz
Přírodní krásy jako jsou už zmiňované Adršpašské skály www.skalyadrspach.cz v blízkosti města Teplice nad Metují, kde na Městském úřadě teď pracuje Alena "Happy" Veselá z rodiny Impulsových a kde každoročně probíhá festival horolezeckých filmů www.horolezeckyfestival.cz .
Zámeček Bischofstein v blízkosti Černého jezírka se zbytky historického hradu a nádhernou vyhlídkou do širého kraje.

Gotický kostel a klášter v Polici nad Metují www.policko.cz/show a nedaleká stolová hora Ostaš, kde Jan Žižka se svými bratry tábořil. Broumovské stěny a Javoří hory mezi nimiž protéká řeka Stěnava. Město Broumov, kde stojí určitě za zhlédnutí klášter břevnovských benediktýnů
www.broumov.net
U České Skalice přehrada Rozkoš je rájem rybářů a dnes spíš jen nepřehlédnutelnou vodní plochou než pozvánkou ke koupání. Zimní i letní Krkonoše z jedné a Orlické hory www.orlickehory.cz z druhé strany jsou určitě taky skvělou motivací k návštěvě. www.nachodsko.cz
Turistům, cyklistům i milovníkům historie určitě tenhle kout naší vlasti poskytne spoustu krásných míst a zážitků. Mým, sice zcela subjektivním, pocitem je, že i lidé jsou v tomto kraji milí. Tak tedy přijďte pobejt. Vyrazte a dejte vědět, jak se Vám u nás líbilo.

Sobotní setkání sourozenců

29. listopadu 2009 v 20:07 | Janinka
Tak tedy sobotní večer stál opravdu za to. V týdnu píšu jedné švagrovce jestli se o víkendu nechtějí za námi zastavit na chaloupce, že bychom udělali košt znojemských vín. A než jsem se stačila otočit na židli, byla zpátky odpověď, že jo a jestli se náhodou nedostaví i Ježci. Tak hned otvírám telekomunikační uzel s Ivuškou. Ta má sice právě nějaké "provozní potíže"(My zúčastnění už víme jaké, ale necháme si to pro sebe. Díky švagře, dlouho jsme se tak dobře nepobavili a zvlášť ne na Tvůj účet.), ale uznala, že to je velmi dobrý nápad a že asi jo. Prima. V pátek tedy dorazily ještě potvrzující sms. Tak tedy v sobotu mezi šestou a sedmou.
Chaloupka příjemně vytopená na 23,5°C (jak to má švagr Pavel rád), obložené talíře uchystány (chtěla jsem dělat teplou večeři, ale dle mého muže prý ve fázi hubnutí to není vhodné), vínečko ve správné teplotě a zapálené svíčky adventního věnce září. Zvuk dieslového motoru za okny a první hosté jsou tady. Zuzka s Járou přišli jako vždycky s dobrou náladou. Ve dveřích proběhla líbačka a pak obhlídka nové knihovny, kterou Miloš kutil celý den a došlo i na obhlídku sklepa s nově vybudovanými chlívečky pro vínečko. Pro začátek jsme vybrali chardonnay a pro mne tramínek. Jarouš jen decetně koštnul, protože dnes na něj padnul ten černý Petr a má právo řídit auto na cestě zpět k domovu. Postele jsou sice uchystány, ale vlastní postýlka prý je nejlepší. No a už je slyšet bouchnutí dveří dalšího auta a Ivuška s Pavlem jsou tady. Rovněž s úsměvem na rtu. Postup stejný - obhlídka nové knihovny a líbačka ve dveřích a už jsme všichni pohromadě. Jen je třeba vzít Ivu do sklepa, popřát jí k svátku a nechat ji vybrat láhev vínka, které by ji udělalo radost. Vybrala si Rýnský ryzlink - dobrá volba.
Probrali jsme všechna důležitá témata: taneční našich synů - za pokus to stálo, vánoční dárky, rodinné starosti, pečení cukroví - Zuzku obdivujeme, protože vzít si tři dny dovolené na pečení cukroví a ještě se na to těšit…, lásky našich dcer, samostatné dovolené bez partnerů, prasečí chřipku, sourozenecké lyžování v Alpách (to jsme my cizí v plném rozsahu schválili: jen ať si jedou), kde se kdo z nás narodil - Opočno jasně vyhrálo, ale Taťána Kuchařová se tam stejně asi Jardo, nenarodila.
Večer byl moc hezký. Čekalo mě i jedno velké překvápko. Zuzka s Járou přivezli dárečky. To, že má Iva svátek a že jí budou přát jsem věděla, ale že i já dostanu dárečky k mým již dávným a nepodstatným narozeninám, to jsem fakt nečekala. Kytice mých nejoblíbenějších květů - rudých růží, adventní svícen vyrobený šikovnýma ručičkama Zuzky a vlastnoručně upečené koláčové srdce s mým jménem od švagra Jardy. Vše viz foto. Díky, díky. Udělali jste mi fakt velkou radost! Jsem opět Vaším velkým dlužníkem.

Rozešli jsme se až po půlnoci. Bylo to moc hezké posezení, a kdybychom nebyli všichni ve věku, kdy už nám po desáté padají deklíky a chce se nám spát, myslím, že bychom si povídali až do rána, tak jako za mlada. Témat na povídání by bylo ještě dost a dost. No tak zas někdy jindy. Jen je mi líto, že můj foťák je opravdu už nebožtík a nemohla jsem naše setkání zdokumentovat. Fotky z mobilu nejsou to pravé ořechové. Snad to ten Ježíšek přece jen napraví.

Důkaz o neděli

24. listopadu 2009 v 21:45 | Janinka
Tak pro všechny ty nevěřící Tomáše jsem našla přece jen důkaz pro mé tvrzení o neděli. V pondělí jsem s několika lidmi na různých místech rozmlouvala o podobě víkendu. Co jsme dělali, jaké bylo počasí. Většinu víkendů trávíme s mým drahým na naší chaloupce v Orlických a jen velice málo v Praze. Protože však minulých několik víkendů bylo právě těmi chalupářským a vinařskými, rozhodli jsme se tentokrát pro pražský víkend. Údržba našeho bytového fondu a likvidace pracovních restů byly zapotřebí. Ale o podobě našich víkendů se teď zmiňovat nechci. To si koneckonců po dvacetiletém manželství umí každý představit: dobré jídlo, vínko a kostkované bačkory u hořícího krbu . Vysvětlit chci teď ty nevěřící Tomáše: Po víkendu je vděčným tématem pro rozhovory se známými i cizími lidmi právě víkendové zápolení. Jak kdo bojoval na zahradě s přírodou, kde byl na návštěvách, jestli ho nezlobí tchýně a hlavně téma Angličanů: POČASÍ.
Lidičky, kteří se mnou v pondělí o podobě víkendu povídali, mluvili hlavně o nádherném počasíčku. Byli všichni mimo Prahu. No to mě podrž! V Praze tedy zrovna nádherné počasí nebylo. V sobotu ráno vylezu z postýlky a za okny mlha. Z mého Barrandovského okna byly vidět jen vrcholky mrakodrapů na Pankráci. Jižní spojku nebylo vidět ani slyšet.
Mlha se rozpustila před polednem a vylezlo přes ni sluníčko. Lákalo k romantické procházce podzimními barvami třeba na Petřín s někým blízkým, šustivým listím se svařeným vínem a třeba i pečenými kaštany. Byla by to romantika. Ale odpoledne se zase mlha vrátila a světe div se i tma zahalila Prahu.
A neděle, ta byla opravdu překvapující od samého rána. Mlha jako mlíko celý den. Ani sluníčko, které jsme jen tušili tam někde nahoře, se jí neprodralo. No a odpolko začalo ještě pršet. Když jsem tohle vyprávěla svým diskutérům, nevěřili. Vždyť mimo Prahu bylo tak slunečno. No tak
teď tedy ten důkaz:
neděle 22.11.2009 11:42

pro srovnání

pondělí 23.11.2009 16:18

O MNĚ

22. listopadu 2009 v 23:01 | Janinka
Když jsem si zakládala, na popud svých dětí, blog a vytvářela svůj profil zarazila jsem se u položky: O MNĚ. Nevěděla jsem, co psát. Jsem hodně upovídaná (někdy až moc), ale ve chvíli, kdy bych měla psát o sobě jsem v koncích. Co napsat? Představila jsem si v té chvíli inzerát v mladé frontě z roku 1986: 42/170 nevýrazná středoškolačka, nekuřačka, manželka, matka dvou dětí, špatně vaří, ráda řídí, tančí a zpívá (ikdyž to neumí). ZN: milující společnost
Dnes odpoledne jsme s manželem vyrazili na malou nedělní návštěvu k našim velmi dobrým přátelům. Evu s Jirkou známe už 13 let. Od doby kdy jsme přišli do Prahy a naše starší holčičky spolu nastoupily do první třídy. Jejich přátelství jim vydrželo do dnes. Mladší děti spolu chodily do školky a "jejich manželství" bylo uzavřeno v první třídě základní školy . Přátelství našich rodin je tedy na fšech frontách. Zažili jsme spolu už opravdu mnohé: prázdninové pobyty s dětmi na chalupě, výlety do Chuchle nebo Prokopského údolí a na Dobrošov, Adršpašských skal, společné večery a pak rána, myslivecký ples v mé rodné České Metuji, rodičáky u pí. uč. Štolbové, výlet do Píst a Nymburka, ples zahrádkářů na Žofíně, nákupy s prázdnou peněženkou, silvestry, společné víkendy na našich chalupách, obhlídky nemovitostí, taneční našich dcer, společné průšvihy našich dětí, zimní prázdniny s dětmi v Orlických, a mnoho dalších i ne příliš radostných událostí, při kterých si člověk uvědomí právě to, jak je důležité pro život opravdové přátelství.


A přátelství je TO, co bych dala do rubriky O MNĚ. Přátelství je "věc" bez níž si svůj život neumím představit. Díky mým rodičům jsem od malička vyrůstala ve velké společnosti. Společnosti tetiček, babiček, strýčků, dědečků, bratranců a sestřenic, příbuzných přes koleno a známých, kde se člověk cítil dobře a v bezpečí. Přátelství je důležitější než všechny hmotné statky, než dovolená v Karibiku, drahé auto, skvělý ohoz či postavení.

Jsem ráda, že i mně se podařilo najít v životě několik dobrých přátel.

DOMOV

19. listopadu 2009 v 19:20 | Janinka
Dnešní den byl za okny moc kouzelný, barvy podzimu zalité sluníčkem zvaly k romantické procházce Petřínem. Pod nohama šustivé listí, vůně svařáčku a horké kaštany. Bohužel, žádná romantika se nekonala - byla jsem v práci a tak jsem šla dnes alespoň trochu dříve. Nešla jsem na metro, ale sedla do tramvaje, nasadila na uši svou mp3 a kochala se sluncem zalitou Prahou. Do uší mi zní Hvězdička blýskavá, Pramínek vlasů … a tak si tak spokojeně jedu k domovu. Však do chvíle, kdy do tramvaje nastoupili dva bezdomovci. Páchnoucí už od pohledu, což teprve když se přiblížili a posadili se svými domovy v igelitkách uprostřed vagónu. Lidé se začali otáčet a hudrovat, a tak se na další zastávce oba vypotáceli zase ven. Zápach po nich zůstal ještě jednu možná dvě zastávky. Většina lidí se jen pohoršila a záhy o tom nevěděla. Starší dáma, sedící přede mnou, by je všechny pozavírala a její přítelkyně by pro ně udělala lágr někde za městem. Možná si zítra ještě někdo vzpomene a s nechutí řekne kolegovi jaká verbeš jezdí dopravou. Já začala přemýšlet o tom PROČ? Proč na tom jsou tito lidé tak jak jsou? Můžou si za to sami? Nebo někdo jiný? Z jakých poměrů vlastně pocházejí? Své domovy si nosí v igelitkách… Ano DOMOV. Jedno pouhé slovo. Při němž se vybaví v myslích několika lidí různé představy. Jeden vidí malý domek s upravenou zahrádkou, druhý v duchu stoupá nekonečným panelákovým schodištěm, jiný vidí výstavní vilu s bazénem na Bertramce… Většina lidí má s tímto magickým slovem DOMOV spojeny vzpomínky na něco příjemného, krásného, milého, co je blízké jejich srdci. Domovem nazýváme místo, kam se večer vracíme a kde je naše útočiště před světem. Většinou každý, kdo byl nějakou dobu odloučen od domova potvrdí slova: všude dobře doma nejlíp. DOMOV - tak prosté slovo a přesto se v něm skrývá tolik kouzla. Opravdový domov není ta luxusní vila, ale místo kde jsme se narodili, kde jsme prožili své dětství, kde je nám dobře, kde máme své blízké, své přátele, kamarády, svá oblíbená místa, kam jsme se kdysi dostávali po "tajných" pěšinkách… Ale na dětství nemají všichni lidé krásné vzpomínky. Některým při slovech "dětství" a "domov" vyskočí vráska na čele a po obličeji přeběhne stín. Mnohým se vybaví vzpomínky na hádky rodičů, hysterický pláč matky a rozvrácená rodina… Jiní se přenesou do prostředí dětských domovů, kde láska a teplo domova i přes snahu vychovatelek schází.
A co ti bezdomovci - co jim se vybaví při slově DOMOV?

Putování se Znovínem

16. listopadu 2009 v 14:57 | Janinka
Tak jsme skutečně v pátek 13. listopadu vyrazili směr Znojmo. Děti se s námi s radostí loučily (bodejť ne, vždyť budou do neděle sami doma). Putování po archivních sklepích Znovínu Znojmo je tedy na dosah. Zpočátku to vypadalo, že nám počasí příliš přát nebude. V Praze bylo zataženo a mírně poprchávalo. Ale s přibližující se Moravou se ukazovalo i sluníčko a krásné barvy podzimu. Miloš cestou sice trochu pracoval, ale pak dal na mé rady, že má dovolenou a to se přece nepracuje. Do Znojma jsme dorazili kolem jedenácté. Najít náš hotel "Althanský palác" nebylo pro mého řidiče problémem. S mým orientačním smyslem by to trvalo určitě podstatně déle. Ubytování proběhlo s drinkem na uvítanou a slevovou poukázkou na večeři v hotelu, jen z našeho původně objednaného červeného pokoje s vanou, byl rázem pokoj modrý se sprcháčem. Ale po pravdě k čemu vana. Večer jsme byli rádi, že jsme zvládli příjemnou osvěžující sprchu a válet se ve vaně by nikoho z nás asi ani nenapadlo.
Althanský palác je šlechtické sídlo plné historického luxusu a nachází se v samém srdci historického centra Znojma. Jako jediný ve Znojmě nabízí ubytování v zámeckém stylu - 22 pokojů, 59 lůžek. Pokoje jsou zařízeny starobylým nábytkem, který určitě potěší každé oko, ale je pravdou, že tělo už méně. Jakýkoliv pohyb na posteli je rizikem pro vaše uši a uši v sousedních pokojích. Jo a měkkou postýlku tady nenajdete. Naši předci to měli opravdu tvrdé. Karlu IV., který tu trávil několik nocí po cestě z Vídně, kde byl korunován, asi tvrdé lože nevadilo.
Personál hotelu je velmi přátelský a tím si tam člověk připadá jako mezi dobrými přáteli. Nevím čím to je, ale proč tomu tak není třeba ve Varech? V hotelové restauraci je v provozu dominantní krb obložený poleny. Plameny a sálající teplo z ohně to je romantika!
V jednu hodinu odpoledne jsme z Mariánského náměstí odjížděli autobusem číslo 11 na ochutnávkovou cestu: Vodní mlýn ve Slupi, Sedlešovice, Strachotice (vinná banka), Loucký klášter( uloženo k 13.11.2009 487841 lahví - vejde se jich sem až 1milion) a Jaroslavice.
Našimi průvodci se stali Pepa Kutý a jeho asistentka Kamila. Dva báječní lidé, plní úsměvů a dobré nálady. To se nedá převyprávět, to se musí zažít. Bránice mne bolí ještě teď. Navštívili jsme postupně pět ochutnávkových míst a okoštovali asi 30 vzorků. Koštuje se řízeně a tak nemusíte mít strach z nezřízeností. Dobře se naobědvat a při ochutnávkách pojídat chléb a připíjet obyčejnou vodu - kolik vína, tolik vody - doporučují průvodci.
A určitě je dobré se jejich radami řídit! Prohlídky jednotlivých sklepů jsou pro nás běžné smrtelníky opravdu zajímavé. Srovnáváme staré dřevěné sudy v klenutých sklepích s obrovskými kovovými tanky v moderních halách, které pojmou dohromady milion litrů vína. Kolem šesté večer jsme znovu na Mariánském náměstí a jdeme indivindy večeřet. Pajzl Bermuda je to pravé a v jejich menu jsou husí játýrka. Bašta k pohledání a ke konzumaci vína doporučená. Na to, že jsem se snažila v posledním půlroce trochu shodit ze své váhy, to opravdu tento víkend nevypadalo. No a teď hurá na společenský večer do Louckého kláštera (mimochodem je na prodej za pouhých 55 mil. Kč.) Premonstrátský klášter založený roku 1190 knížetem Konrádem Ottem. Po staletí byl mohutný klášterní komplex významným centrem nejen kulturního života na jižní Moravě. Po několika ranách osudu v podobě ničivých válek přišla v roce 1784 rána definitivní - zrušení kláštera v rámci josefínských reforem. Do kláštera se na dlouhých 200 let nastěhovali vojáci, za jejichž pobytu komplex značně zchátral. (takových známe vícero, že?) V nedávné době získala část kláštera do pronájmu právě vinařská společnost Znovín, která se spolu s městem Znojmem snaží o postupné zvelebování významné památky.
K poslechu ve sklepeních kláštera zpívali Mužaci své jinošské písně a k tanci ve štukových sálech Dyjavánek. Naše osobní průvodkyně Kamila dohlížela na soutěž v minigolfu ve sklepení návštěvnického centra a osobní obsluha Pepa rozléval dle potřeb svým hostům dobrého vínka. Večer jsme zakončili objednávkou vína v podnikové prodejně a odjeli taxíkem do našeho hotýlku. Na hromadné autobusy se nám příliš čekat nechtělo. A po příjemné sprše upadli do bezvědomí na tvrdém a vrzajícím loži.
V sobotu ráno, po dobré snídani, jsme vyzvedli našeho oře z jeho ustájení v Pivovaru Hostan a vydali se hledat prodejnu vinařských potřeb na ulici Brněnská, což za té husté mlhy bylo těžké. Našli? Nenašli! Až hodný pan prodavač v jedné prodejně se nám snažil vysvětlit kudy tudy tamtudy. Přihlížející kupující, ale najednou říká: "Já Vás tam odvezu." No jasně, když jde o víno, tak se lidi hned domluví. Nakoupili jsme špunty, vinařský trychtýř a symbolický koštýř. No a poslední cesta Znojmem, ale ta nejdůležitější, vyzvednout objednané víno v Louckém klášteře. Těch nakladačů objednávek!!! Mé pochyby, jestli se firmě vyplatí pořádat pro milovníky vína tuto akci, byly rázem pryč. Naložili jsme tedy taky.
Tak a teď nařídit navigaci a náš směr - chalupa. Cesta ze Znojma do Orlických je dlouhá, ale krásná, nádhery podzimní přírody se nedají přehlédnout. Mlha se pomalu rozpustila a sluníčko svítilo do podzimních barev tak jak mělo. Z našeho předsevzetí, že cestou budeme zastavovat a prohlížet krásy naší vlasti trochu sešlo. Ale z auta se toho dá vidětJ)). Důkazem toho je Letovický zámek. Až najednou Březová nad Svitavou a směrovka ROZHLEDNA JÁRY CIMRMANA. A zastávka byla jasná. Procházka lesem nám určitě udělá před polednem dobře. A milovníci Cimrmanů by si tohle neměli nechat ujít. Šli jsme tedy kam ukazovala směrovka. Asi hodinku jsme bloudili po lese a vše, co vypadalo alespoň trochu jako pozorovatelna, jsme okukovali a fotili. Až jsme ji našli! Dobře utajená rozhledna Járy Cimrmana je opravdu dobře utajená. Měli jsme z toho radost. Jen příště, příště to bude chtít lepší obuv: v kozačkách na podpatku se lesem příliš dobře neputuje.
No a už nás čekal jen oběd v obci Libchavy v penzionu Húrka (skvělé jídlo - zase nemůže být řeč o hubnutí).
Tati, taky jeden vzkaz čistě pro Tebe: obec Opatov už má obchvat. Už Ti nebudu zvracet v autě při našich společných cestách. Já vím, už to nedělám 25 let, ale co kdyby náhodou.
No a co říci závěrem? Každému doporučuji podobný výlet absolvovat. Ať sami či s přáteli.
A pokud chcete inspiraci tak na

víno je uloženo ve sklípku a ……. a za rok nebo možná už na jaře při Putování po vinicích
na shledanou



milovníci vína

12. listopadu 2009 v 21:31 | Janinka
Minulého roku jsem se svou kamarádkou Monikou, vzhledem k její úžasné práci, byla ve Znovínu Znojmo na akci "Putování po archivních sklepích" s návštěvou Louckého kláštera. Byla jsem nadšená organizací, prohlídkami vinných sklepů a ochutnávkami dobrého vína. Moc jsem si přála, aby to nebylo naposledy, co jsem se této akce účastnila. Atmosféra akce, lidé na Moravě i účastníci zájezdu a počasí bylo s ními.
Začala jsem tedy zvažovat, ale spíš hledat, kdo by se mnou jel. Manžel se netvářil, že by to chtěl absolvovat. Představa řízené opilosti ho nelákala. Jenže rok se sešel s rokem a vzhledem k působení mého jediného brášky (milovníka vína), mého skvělého švagra a jeho báječné Zuzky a hlavně vlivem dobrého vína, můj drahý choť, když dorazila pozvánka ze Znovína, přišel s nápadem, že bychom mohlli tuto akci navštívit spolu. Zajásala jsem a veškerou organizaci převzala na sebe. Zařídit dokážu ledacos a tohle se mi navíc líbí. "Althanský palác", jako místo pro ubytování, zní moc krásně a červený pokoj je náš. Tak tedy jedem. Vyprávění o víně od pana Vajčnera bude určitě zajímavé a dobré víno... no už se těším.
A fotky a zážitky? Ty určitě uvedu co nejdříve na svých stránkách.
Pozdrav všem milovníkům dobrého vína.

DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU

10. listopadu 2009 v 21:51 | Janinka
Mám skvělou kamarádku Moniku a ta mi dnes vyprávěla "úžasný" zážitek. (jak pro koho J ). Začnu obšírněji. Monika měla odletět se svou rodinou na dovolenou a dva dny před odletem ji rozbolel zub. Volala tedy svému zubaři a její zubař na dovolené právě byl. Navštívila tedy známou, která jí zub ošetřila a uzavřela provizorní plombičkou. Kdyby se zoubek rozhodl náhodou zlobit, bylo by jednodušší provizorium odstranit a pokračovat v léčbě. No a teď už nastal čas dát zoubek do pořádku. Monika se tedy objednala ke svému zubaři. Dnes ho navštívila i s potřebnou zprávou a rentgenovými snímky své dolní pravé stoličky. Lékař si přečetl zprávu, prohlédl snímky a udělal prohlídku Moničiny krásné ústní dutiny. Udělal přednášku o nutnosti zpevnění zoubku korunkou. Monika po mírném protivenství uznala, že lékař má nejspíš pravdu a souhlasila s kvalitní generálkou. Lékař píchnul do spodní čelisti malou včeličku a Monča sedí v čekárně a zírá, jak jí pomalu tuhne její kolovrátek.
Po deseti-dvaceti minutách usedá znovu na křeslo, otvírá ztuhlá ústa, zavírá oči a slyší zvuk vrtačky. "Aha, tak tady na té levé straně asi byl kaz a tak mi ho taky pan doktor opraví. Dvě mouchy jednou ranou! Hmm. Bolí….. A netrvá to nějak dlouho?" doktor chvíli odpočívá - mění nástavec svého nástroje (samozřejmě, že tím je myšlena vrtačka) a tak Monika rychle klade otázku: "… tam byl kaz pane doktore?"

Ten jí na to v klidu odpovídá: "No zoubek musíme obrousit pro tu korunku."

:-O "ale ten je na druhé straně pane doktore!!!"

"Ježiši to není možné!!!"

Ale jo. Je to tak. Doktor je z toho zdrcen. Poprvé v životě se spletl. Všechno je jednou poprvé. A tak Monika nakonec odchází z ordinace se dvěma obroušenými zuby a za týden bude mít ve své šlejfírně dvě nové krásné korunky. Na druhou stranu proč ne, vždyť sama myslela na DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU. J

PRODLOUŽENÁ

7. listopadu 2009 v 14:57 | Janinka
Jako správní rodiče jsme včera doprovodili našeho syna do pražského kulturního stánku Lucerna,
kde se konala jeho vlastně první společenská událost: PRODLOUŽENÁ.
Člověk vzpomíná na svá studentská léta a první lásky. Uvědomuji si, jak ten čas letí. Vždyť to ale není tak dávno, co mě moje maminka vypravovala na hodiny tance k Mr. Štěpovi a jeho paní do náchodského hotelu Beránek. A teď už já doprovázím svého sedmnáctiletého syna .
Pravda uplynulo dvacetšest let. A můj "malý" Honzík (196cm) stojí přede mnou v obleku a já mám krásné pocity, které určitě zažívají všechny matky synů a otcové dcer.
Večer byl moc příjemný. Za zmínku určitě stojí i pěkné taneční vystoupení absolventů loňských tanečních s nádherným valčíkem Na modrém Dunaji. Myslím, že nebylo jediné srdíčko v sále, které by se v tu chvíli netřepalo radostí a nadšením. Ale nebyla bych to já, kdybych se s Vámi nepodělila i o ty špatné pocity: Jsem asi náročnější a možná opravdu už patřím mezi seniory. Myslím, že by se organizátoři měli trochu zamyslet nad tím pro koho ten večer vlastně byl. Trochu organizace by našim mladým neškodila. Neměla to snad být volná zábava pro všechny "účastníky zájezdu". Jako rodič bych ráda viděla, jak naše dítka hezky nastoupí, ukáží nám, co už umí a předvedou, jak se učí novým krokům. A co rodičovská volenka? Místo toho jsme viděli, jak na parket postupně přicházejí starší ročníky a naše dítka v dost velké míře posedávají po balkónech Lucerny. Společenský večer začal tradičně v 19.00. Po dvou hodinách jsme s manželem uznali, že tento večer zakončíme dobrou večeří v nedaleké restauraci a necháme syna v této společnosti. Ani on příliš dlouho nevydržel a brzy dorazil za námi. Nadšení z večera se nekonalo.
No snad se najde někdo, kdo mi vysvětlí, jak to vlastně chodí a že takhle to bylo možná správně.

Úžasná gratulace pro Haničku

25. října 2009 v 17:18
Mám úžasného kamaráda a divím se, že se neživí v nějakém jiném oboru než je ten jeho. Jeho stati jsou vždy tak výstižné a úžasně probarvené. Poslední z jeho "dílek" Vám chci představit. Je to "jen" gratulace naší kolegyňce k jejím 50. narozeninám:

Haničce


Když otevřel jsem pozvánku, myslel jsem, že se mýlíš!
Snad třicet pět, snad čtyřicet, však padesát je příliš.

Jenže pak jsem se podíval na jinou tvář - tu svoji
A pochopil, že v tomhle boji nikdo neobstojí,

Že je to čas, ten mizera, ten neúprosný sudí,
roky nám léta přičítá, když tiskne nás k své hrudi,

fouká nám stříbro do vlasů, do tváře kreslí vrásky
a potměšile sleduje, zda ubývá i lásky

Však na co klesat na myslích a házet flinty do žit,
Život je občas nádherný, proto ho zkusme prožít.

Tak nevěř těm, co říkají, že už se blíží stáří.
Jen tak se člověk cítí stár, jak jeho duše září.

A nevěš hlavu, dá se žít i v tomhletom mužném věku,
I když už míň je radostí a více věcí k vzteku.

Proto mi dovol - jménem všech - popřát Ti hodně zdraví.
Přejem Ti štěstí, lásku, klid a ať se dlouho slaví.

Přejem Ti pokoj v duši Tvé, když bouřky zuří venku.
na tohle všechno, Haničko, nám dovol zvednout sklenku.


Tak jsme si ji pořídili

17. října 2009 v 15:01
Bylo to takhle před vánocemi. Volá babička, že je venku 25 pod nulou a závěje po kolena a chudák ta kočička, co se tam potuluje. Asi ji někdo vyhodil. Je krásná! A nápad byl tady. Děti si přejí sice psa, ale kdo by s ním chodil ven? A kočka je tvor domácí. Tak ji dcera dostala pod stromeček.
Missinka hajá
No řekněte: Není krásná? Jen nechápu proč ji ten náš taťka nemá stále po dvou letech rád :-)
 
 

Reklama