Květen 2013

Strašidýlka

21. května 2013 v 21:43 | Janinka |  Výkřiky

Když takhle jedu MHD nebo jen tak stojím a čekám někde na kamarádku nebo manžela, mou zábavou při krácení si čekací doby je pozorování lidiček. Pozoruji, jak se lidé chovají, jestli se usmívají, říkám si čím asi ten či onen je. V poslední době se zaobírám nejvíc pohledem na oblečení a to ještě spíš oblečení žen a dívek. Je opravdu zajímavé do čeho se ženy dokážou navléknout. Tak třeba dnes v metru: starší dáma v krátkém, červeném, balonovém kabátku, který by mohl být tak o dvě čísla menší, černá sukně ke kolenům, hnědé silonky a sportovní obuv do tělocvičny - tzv sálovky. A pro ženy tak nezbytná kabelka? Žlutá. A špičky bot k sobě, paty od sebe. Také ta slečna, co stála na zastávce tramvaje a čekala na kamarádku, se vybavila zřejmě jen tím, co se jí po kusech líbí. Krátké, lehoučké minišaty patřící na horkou letní procházku, teplý, hrubý svetr, vzorované kárované punčochy a zřejmě maminčiny společenské, velmi vysoké lodičky. Zadeček vyšpulený, tělo předkloněné a špičky opět k sobě. Hodně lidiček po ní pokukovalo hlavně, když se rozpohybovala směrem k přicházející kamarádce. Uzoučké podpatky se jí dostávaly mezi kostky a slečna škobrtala a přitahovala víc a víc pozornosti. Její kamarádka měla o poznání lepší vkus: bílé tričko s drobným potiskem, modrý svetřík na propínání, rifle a balerínky. Další skvost dne jsem potkala v obchodním centru. Slečna "kráčející" přede mnou zavěšena do svého přítele. Kdyby tedy nebyla zavěšena, pravděpodobně by se každým okamžikem hroutila k zemi. Barvy měla sladěny dokonale - v tónech kávy s mlékem a čokolády a ani jednotlivým kusům oblečení se nedalo nic vytknout, krom těch legín obepínajících dlouhé hubené nohy do X a vyznačujících lýtka, kolena, stehna, hýždě, spodní kalhotky tmavé barvy ... krátká, čokoládová, kožená bundička končící těsně nad pasem, luxusní polokozačky na vysokém, jehlovém podpatku, které právě byly důvodem klátivé, nelichotivé chůze, kdy si kotníky, kolena i kyčle dělají co chtějí.
Copak jsme skutečně tak nesebekritické? Není v nás trochu estetiky? Nemáme doma zrcadlo, do kterého se před odchodem z domu podíváme? A boty, v kterých neumíme chodit, nenosíme, a když přece nemůžeme takovým botkám v regále odolat, zkoušíme nejdřív chůzi doma v obýváku a vyrazíme až když jsme si jisté v kramflecích.

Hladový nechce jídlo

6. května 2013 v 10:15 | Janinka |  O mně a mých přátelích

O bezdomovcích jsem na svém blogu už psala. Byli to bezdomovci v dopravních prostředcích a v zimě v obchodních centrech. Potkáváme se s nimi vlastně každý den bez rozdílu ročního období. Dnes už ne jen v naší matičce Praze, ale i na menších i malých městech. Většinou, pokud nás neobtěžují, je bez povšimnutí míjíme. Ale minulý týden, jsem se s jednou z nich přímo střetla. Tak vám musím svou malou příhodu popsat.
Tuším, že to byla středa a já měla naplánované nějaké pochůzky po centru. Autobusem sjedu na Smíchov a mířím do metra. Moc lidí takhle kolem poledne v těchto prostorách není. Nespěchám. Pomalým krokem projdu vestibul a po širokých schodech jdu dolů na nástupiště. Zhruba uprostřed schodiště, blíže pravému kraji, sedí stará žena, taková babička šedovlasá a zvedá směrem ke mně ruce. Domnívala jsem se, že upadla a nemůže vstát. Natočila jsem tedy svůj krok směrem k ní. Asi tak pět kroků od ní slyším: " paní dejte mi nějakou korunku, nemám peníze na jídlo …" a…a…a tak to nic, NE NE peníze jí rozhodně nedám. V tom přijíždí do stanice metro a tak mé kroky se zase srovnaly kolmo dolů. A odjela jsem za svými povinnostmi.
Kolem šesté se vracím zpátky. Spokojená, že jsem všechny své záležitosti vyřídila a ještě přemýšlím nad tím, co doma chybí, že budu muset asi zajet do Billy na nákup. Ale vymyslela jsem, že vlastně chybí jen pečivo. Hurá. Vždyť přímo ve vestibulu metra je prodejna pečiva. Nakoupím tedy tady a nemusím do supermarketu. Tady mají taky ty výborné vícezrnné bagety. Tak si zrovna dvě beru taky. No a autobus mi jede za pět minut, tak pomalým krokem stoupám po schodech na nádraží. A světe div se. Paní se od dopoledne přestěhovala z metra na výstupní schody k nádraží. A zase vidím, jak natahuje ruce ke mně s tím, že má hlad, ať ji dám pár korunek na jídlo. Vím, že tohle nemá v žádném případku cenu. Dám-li ji peníze, zajde do bufáče na nádraží a koupí si krabicák. Tak tedy sahám do tašky s pečivem a vytahuji jednu z baget. Je velká, vláčná a já vím, že taky moc dobrá. A říkám (ještě dost vzdálena) : "peníze vám nedám, ale tady máte něco k jídlu" A nevěřili byste, co rázem vychází z úst oné bezdomovkyně za slova (no Pražáci znalí minimálně tuší Nerozhodný) : "TY pí.o,to si strč do pr…e, na to se ti můžu vysr..!!!"

Má otázka zní: "Od kdy hladový člověk nechce jídlo?"