Únor 2011

západ slunce

28. února 2011 v 22:40 | Janinka |  Výkřiky
Nad střechami pražských domů
Po šesté večer, dejme tomu
Slunce rudě zapadá
A mnou klíčí mělká zábava
Duše po létě už touží
Zatímco mráz venku šichtu slouží
City mé už teplo cítí
Nad střechami pražských sítí
Počítám jen do devíti
a slunce stále rudě svítí...

VÝROČÍ

27. února 2011 v 20:27 | Janinka |  O mně a mých přátelích
Před nedávnem jsem se zamyslela nad slůvkem "Výročí". Nemám na mysli výročí vzniku státu, narození či úmrtí významné osobnosti či VŘSR. Ale výročí spojené s lidským životem. S partnerským vtahem. (Teď by mne švédské feministky určitě polily přinejmenším ledovou vodou!!!) My ženy jsme duše romantické. Čekáme kytice růží, dobývání, dárečky jakéhokoliv druhu a pozvání na romantické večeře na krásných místech - loď na Vltavě, restaurace na Starém Městě Pražském, vyhlídková restaurace ve věži…či noc v luxusním hotelovém pokoji. Možná ani ne. Nejsme až tak náročné. Čekáme vzpomínku. Může to být jen malou kytičkou a večeří v oblíbené pizzerii. Ale fantazii mužů meze v žádném případě neklademe. Rády se k této příležitosti načančáme a jsme určitě milé, cítíme se krásné a jsme rozechvělé očekáváním.
A jak jsou na tom naše protějšky? Asi ne všichni, ale dle zkušeností mých blízkých i vzdálených přítelkyň: zapomínají. Jak se zdá, ani je to příliš netrápí. Příběh mé báječné kamarádky: Ráno připomíná manželovi, že je třeba koupit tužkové baterie do ovladače k televizi. V tento den mají i výročí svatby a oddavky byly v pravé poledne. Proto kamarádka píše přesně v poledne svému drahému choti sms: VZPOMNĚL SIS? On odepisuje: To víš, že vzpomněl. Kamarádka jede domů z práce, koupí pravou svíčkovou na steaky. Chystá báječnou večeři. Pošle děti k babičce. A čeká na příchod manžela. Ten vstoupí do dveří a při pohledu na manželku vytáhne z kufříku tužkové baterie se slovy: "nezapomněl jsem". Sedne si do křesla, bere tradičně do ruky noviny a NIC. V ten okamžik má báječná kamarádka se slzami v očích hází steaky s hříbkovou omáčkou do koše!
Má další dobrá přítelkyně při diskusi na toto téma, citovala jednoho známého pražského psychologa, zabývajícího se partnerskými vztahy: Ženy jsou často zklamané, protože čekají něco, co muži ve svém mozku prostě nemají. Proto je třeba, pokud něco takového ženy od mužů chtějí, nápadně nenápadně dlouho dopředu mluvit o svém konkrétním přání i datu výročí. A pak nebudete dámy zklamané. Já říkám, že je to jen mužský alibismus jednoho z mnoha mužů. Pamatují si historky z vojny, matematické vzorce, mapy cizích měst, názvy technických parametrů a nepamatují si čtyři data svého života? V dnešní době, kdy mají muži skvělé pomocníky, by si různé významné dny ani pamatovat nemuseli. Stačilo by věnovat jen pár minut na zadání těchto dat do svých telefonů, Outlooků, iPodů atd. A mají na celý život vystaráno!!! Jen si prostě zapsat upomínku!!! O co jednodušší, když v ten samý den mají svátek, že? S výběrem dárku jim stejně vždycky pomůžou jejich sestry, dcery či asistentky. Je to to samé zklamání, jako když při společné večeři praskne jedna z žárovek nad jídelním stolem a po několika dnech, kdy jedna ze čtyř žárovek stále nesvítí, nevydržíte a jdete do komory, vyndáte z krabičky novou žárovku, dojdete do kuchyně a žárovku sama vyměníte, když se objednáte ke kadeřnici a v den návštěvy Vám zavolají ze salónu a řeknou, že je vaše kadeřnice nemocná a nejbližší termín je za tři měsíce, když stojíte ve frontě na maso a kousek na který se celou dobu koukáte, vám vyfoukne paní před vámi….. Ne, je to horší. Pocit je uvnitř a těžce se maže, je to hořkost, bolest a smutek. Vaříte, pečete, perete prádlo, děláte usměvavý společenský doplněk a NIC Nic nic nic nic nic … Možná bychom mohly přestat dělat domácí práce a předstírat, že to taky nemáme v ženském mozku . Ale jsou to naši broučci a my jim zase nakonec na rok odpustíme. Že? Možná si vzpomenou příště. Dáme jim další šanci…