Srpen 2010

Život je jako barevná paleta

21. srpna 2010 v 16:41 O mně a mých přátelích
Od mého posledního psaní, lépe řečeno přání pro Páju - mou skorošvagrovou, uplynulo hodně vody v řece, překulilo hodně vln v moři a stala se spousta událostí. Třeba ta, že jsem se znovu zamilovala. Ale o tom až později. Události se dějí, ale nějak není čas o nich psát. Někdy ani síla.
Tou nesmutnější a nejbolestivější událostí, která nás všechny hodně zasáhla, bylo úmrtí Milošovy maminky. Její úmrtí bylo nečekané. V březnu jsme s ní oslavili její 70. narozeniny. Koupili nové brýle, nové hodinky.Plánovali jsme repete naší babské dovolené u moře. Koncem května se nám zdála nějaká unavená a tak ji Iva vzala na kontrolu k lékaři. Odtud hned vyšetření v nemocnici a konstatování rakoviny jater. Lékař s pokorou v hlase jen sdělil, že je to otázka dnů. Proběhlo ještě pár vyšetření, ale závěr byl stejný.Babička snad neměla bolesti. Nestěžovala si. Ale to ona nedělala nikdy. Do nemocnice ji nechtěli a tak jsme ji mohli nechat doma. V prostředí, které dobře znala a kde ji snad mezi námi všemi bylo i dobře. Den za dnem se nám ztrácela před očima.
A nakonec v tichosti v naší náruči odešla na druhou stranu v ten den, kdy jsme u ní byli s manželem a se synem my. Seděla jsem u její postele, držela ji za ruku a vyprávěla jsem jí hezké zážitky z našeho společného života: Kdy jsme se viděly poprvé, Jak jsme jim řekli o naší svatbě, Jak nám pomáhala se stěhováním, Jak uvítala prvního vnuka do rodiny, O našich společných vánočních a jiných sešlostech, O naší společné babské dovolené před dvěma lety v Chorvatsku, kam poprvé letěla letadlem, Poděkovala jsem ji za manžela, kterého dobře vychovala, za pomoc, kterou nám spolu s dědou dávala a snad jsem se s ní i hezky rozloučila. Neodpovídala, ale věřím, že mne ještě vnímala.
Byla jsem to já, komu zemřela. Ptám se proč? Proč to nebyla některá z jejich dcer? Asi to tak mělo být. Možná i proto, že jsme spolu neměly vždycky jen ty dobré vztahy, měly jsme si právě tyto poslední chvíle prožít spolu. Teď vím, jak mi chybí…
babička Helena
Helena Machová, rozená Hercíková
-          Narodila se a své dětství prožila se svými rodiči a sestrou Maruškou v obci Sněžné v Orlických Horách.
-          Vystudovala střední zdravotní školu v Náchodě
-          Po škole nastoupila do nemocnice v Opočně
-          V roce 1962 se provdala. S manželem Václavem prožili 48 let spokojeného manželství
-          Vychovali spolu čtyři děti
-          Přes 20 let pečovala o pacienty nemocničního oddělení ortopedie v Náchodě
-          Do poslední chvíle se starala o své rodiče
-          Byla člověkem, který nemyslí na své pohodlí, ale na pomoc druhým. Věnovala svou lásku a péči svým dětem, jejich partnerům a poté i vnoučatům. Byla ráda, že se celá rodina často schází a měla radost, že mezi dětmi a jejich rodinami jsou dobré vztahy, že i v opravdu těžkých chvílích drží při sobě. Byla a je to hlavně její zásluha, že rodina drží pohromadě.

Život je ale paleta barev a tak jsme se dočkali i barvy bílé. Pozvání mé časti východňárské rodiny k "svadobnomu stolu"se nedá odmítnout. Je to srdíčková záležitost. Ženil se můj bratránek Janík. Svatby na Východním Slovensku jsou podstatně jiné než svatby v Čechách. Jsou hlavně kapánek větší. Vyrazili jsme v pátek ráno (tedy spíš v noci!  4:00) za deště.
Déšť postupně sílil a sílil. Nebylo to zrovna příjemné. Po přejezdu hranic (nikde žádní celníci???) déšť ještě zesílil. Nedalo se jet ani 60, pociťovali jsme, jak to s námi pěkně cvičí. To auto (samozřejmě řidič), co nás v tu chvíli předjelo, to asi necítilo, a nejdnou hup! a bylo na střeše za svodidly. Jojo, komu není z hůry dáno… ten má rozbité auto. My dojeli na výbornou. Dokonce i se Sluníčkem a pěkným teplíčkem kolem 30°C. Barák ve Snině se zaplnil na pár dnů nejbližší rodinou. Kde se dalo, tam se spalo. V sobotu byla svatba. Od rána se to v domě jen hemžilo. Zdobilo. Chystalo. Svážely se zákusky a dorty. Česalo. Vařilo. Jedlo. Oblékalo. Trochu bláznilo. I svatební autobus jsme ozdobili. No a pak už se vyrazilo pro nevěstu. Naše auto dostalo tu čest vést ženicha a poté oba novomanžele. Až mi z toho vyhrkly slzičky do očí. Oddavky v kostele, gratulace v parku před ním a pak hurá na hostinu. Počet hostů nevím přesně cca 140ks. Hostina začala ve tři hodiny odpoledne a končila v šest ráno! Zavíral ji můj stŕk Janko a kdo jiný: můj manžel. Syna Honzíka mi tatínek přivezl v pět ráno a jeho status na facebooku vystihuje plně jeho stav: pil jsem se Slováka první den - málem jsem umřel. Pil jsem se Slovákama druhý den - škoda, že jsem neumřel už ten první. Ale svatba byla opravdu hezká. Nevěsta Danka jen zářila, hosté se dobře bavili a hlavně dobře najedli - těch sedm nebo devět chodů muselo zasytit i Otesánka. V neděli jsme všichni poctivě odpočívali. No i když ne všichni a nevím, jestli se tomu dá tak říkat. Odpoledne do domu ženicha měli opět přijít hosté a tak se uklízelo a vařilo a zase běhalo sem a tam. A ZASE NEZŘÍZENĚ JEDLO.  V pondělí jsme už byli všichni ze svatby vyzdravení a tak jsme se vydali na výlet na Morské oko. Přirovnala bych ho k Plesům v Tatrách. Nádherně jsme se prošli. Udělali si malý piknik - po tom nezřízeném obžerství to chtělo odlehčit . No a nakonec jsme zavítali do tatínkovy rodné vesničky. Tatínkův bratr Michal a jeho žena Marča nás čekali už zase s plným talířem. "Pobesidovali sme" a vrátili se ještě na jednu noc do Sniny. V úterý jsme se vrátili domů. No a za rok bude prý repete. Janík je z dvojčat!  nebo ještě něco mezi tím Majkle? Foto na rajčeti.
auto pro ženicha
No a nakonec jsem se dočkala své vytoužené dovolené na pobřeží Dalmacie. Má milovaná Brela: teplo, sluníčko, moře, milí lidé, voňavý borovicový vzduch, řvoucí cikády, kukuřice na pláži, jižní ovoce a hlavně zralé broskve, které když jíte, jdete se pak minimálně osprchovat .
A k večeři v některé z místních restaurací (doporučuji restaurant "VOLAT"- nejlepší kuchyně a hostů si tu opravdu váží) ta "krojovaná" jídla - pljeskavica, mušle ve vinné omáčce, miješano maso, telecí játra na grilu, džuveč (ne ten ze školní jídelny!!!)… Večerní procházky promenádou, kde si zaručeně něco koupíte: šperky, levandulový olej, rakiji, ovoce, palačinku, zmrzlinu...
Nebo si sednete do některé z mnoha kavárniček, slastičaren nebo jen tak na lavičku a posloucháte produkci dalmackých písní ovíváni vlahým mořským vánkem. Večer dorazíte na pokoj zcela znaveni a jste vděčni za noční klid, který tu je dán na desátou. Týden utekl jako voda a já vím, že tahle každoročně znovu nalezená láska stojí za to, možná i proto, že tady někde mám své kořeny .
foto na rajčeti
Brela v noci